Vítá vás Montana

·31·

|·Nick

Kdysi jsem si myslel, že tu pravou jsem potkal v jednom klubu pro zbohatlíky, když jsme já a dotyčná slečna strávili horkou chvilku na záchodcích. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, jestli se k sobě hodíme i v malých detailech. Ráda se bavila a to mi v tu dobu naprosto stačilo. Tak jsem si jednou řekl, že si ji vezmu.

Ale s věkem nepřibývají jen vrásky a starosti, ale taky zkušenosti a já, aniž bych si to v tu dobu přiznal, jsem možná začínal tušil, že s Rebeccou to není úplně ono. Naše hádky byly šílené, jako bychom spíš byli dvacet let manželé a za tu dobu se začali nesnášet. A to jsme měli teprve před svatbou. Jak by vypadal náš společný život po ní, to jsem ani nechtěl vědět. Ničili bychom se navzájem. Pravděpodobně by mě do dvou let opustila a při rozvodu by si nezapomněla vzít ani poslední konzervu rajčatového protlaku ze spíže. Byla taková, neměl jsem jí to za zlé. Jen jsem si s postupem času uvědomil, že to není partnerka pro mě.

A ta, která za to stála, se mnou nechtěla už nic mít. Měl jsem tehdy zvednout ten podělanej mobil a zavolat jí. I kdyby to mělo být měsíc po tom, co jsem odjel, měl jsem to udělat, protože teď to mohlo vypadat úplně jinak. Rádiové ticho z mojí strany celou situaci jenom zhoršilo. Tentokrát jsem ale už nehodlal nechat věci náhodě. Musel jsem s ní ještě naposledy mluvit a omluvit se.

Zabušil jsem na dveře otcova bytu, abych mu naznačil, že mi má urgentně otevřít. Tohle byl stav nouze. Nevěděl jsem, kdy přesně Dolores letí letadlo a já to prostě musel stihnout. Tentokrát si ji už nenechám proklouznout mezi prsty.

„Nicku, co se k čertu děje?" zeptal se překvapeně táta, když mi otevřel. „Bušíš na dveře jako policajti při drogový prohlídce."

Nehodlal jsem se zdržovat odpovídáním na jeho vtípky, proto jsem se na něj s vážnou tváří zadíval. „Musím mluvit s Dolores," vyhrkl jsem. „Mohl bys jí říct, že jsem tady?"

Přes tátův obličej se mihla podivná emoce, kterou jsem v ten moment nedokázal rozluštit. „Nicku," zhluboka, posmutněle se nadechl. „Není tady."

„Cože?" Podle toho jeho sklíčeného výrazu jsem se pěkně vyděsil. „Ona se snad ztratila, nebo co se děje, že se tváříš takhle?" zašermoval jsem rukama jeho směrem.

Táta mi ustoupil ze dveří, abych mohl projít dovnitř a my to nemuseli řešit na chodbě. „Ne, synku, neztratila se." Lezlo to z něj, jako bych po něm chtěl PIN ke kreditce a ne jenom informaci o tom, kde Dolores je. Už jsem mu chtěl říct, že to není žádný státní tajemství, že jí klidně můžu zavolat a zeptat se, kde je a jestli si můžeme promluvit (což jsem měl asi udělat jako první), ale předběhl mě.

„Je na obědě s Cillianem Lancasterem," řekl otec a já málem omdlel.

„Prosím?" Špatně se mi dýchalo.

„Ráno jí volal a pozval ji na oběd k němu do hotelu," sklopil oči k zemi a strčil ruce do kapes. „Viděl jsi sám, jak se na ni včera díval. Taky se jí chystá pomoct s centrem..." Mluvil, jako by se ji snažil ospravedlnit. Potom se na malý moment odmlčel. „Je to dobrej chlap, Nicku."

„A co je mi po tom?" zavrčel jsem, moc dobře si vědom toho, co to znamená. Ten barbín se na ni díval, jako by ji chtěl na rukou nosit. A ona neměla sebemenší důvod říct ne.

Podíval se na mě jako na hlupáka. „Nemůžeš předpokládat, že se kvůli tobě bude věčně trápit a čekat, až jí za deset let zavoláš, že už byste se teda mohli dát dohromady. Prostě se posouvá dál."

„Neměl bys být spíš na mojí straně?" zamračil jsem se na něj.

„Kdybys trochu normálně přemýšlel, tak ano, byl bych na tvojí straně," stáhnul rty do úzké linky. „Ale ty sám nevíš, co do budoucna chceš. Nemůžeš kvůli tomu stahovat ostatní lidi, kteří by už dávno mohli mít život, který si zaslouží."