Vítá vás Montana

·24·

95%

|·Dolores

Myslela jsem, že už nemůžu mít zlomené srdce. Po smrti otce a Dollara jsem předpokládala, že už to prostě není možné. Jeho poslední zbytky přeci rozdupal Phillip u soudu. A přesto jsem pozorovala, jak každým dnem bolí víc a víc.

Teprve v sobotu mi došlo, že mi srdce doopravdy funguje, protože mi v hrudi pomalu skomíralo.

„Lo?" ozval se Nickův hlas a já sebou trhla. Už zítra bude pryč a já zase zůstanu sama. Dřív jsem byla na samotu zvyklá, teď mě děsila. Stačily k tomu dva pitomé měsíce a jeden pitomý chlap.

„Co se děje?" zavolala jsem nazpět. V kuchyni jsem už pomalu začínala s přípravami na večeři. Mitchell s Trudy měli dorazit až v pět, ale chtěla jsem, aby to bylo načasované a my nemuseli na jídlo dlouho čekat.

Nickovy paže se mi obtočily okolo pasu a já dostala jeden opravdu sladký polibek. „Chtěl jsem se zeptat, jestli jsi neviděla to moje tričko se Mickey Mousem? Pomalu balím a nemůžu ho najít."

„O tričku s Mickeym nic nevím," zalhala jsem. Moc dobře jsem věděla, že když jsem ho z něj v noci strhla, letělo pod postel. Nemínila jsem mu ho ale vrátit. To tričko bylo roztomilé. Sice jsem nechápala, že ho nosí zrovna někdo jako Nick, který by oblek nevyměnil za nic na světě, ale chtěla jsem si ho ukrást jako vzpomínku na to, co jsme měli.

„Tak to je blbý," povzdechl si. „Je zrovna moje oblíbený." Jo, Nicku, moje taky. Ale nevrátím ho. Zezadu mě objal a začal mi obsypávat krk polibky. Moc dobře jsem věděla, kam tohle vede. Potom se jeho ruka objevila pod mými šaty a já věděla, že to musím stopnout.

„Asi tě zklamu, ale na tohle nemáme čas," chytila jsem tu jeho neposlušnou ruku a odtáhla ji od svého stehna. „Co kdybys šel zatím utřít stůl na terasu? Mohl bys tam rovnou donést i nějaké skleničky na pití."

Nick jenom něco nespokojeně zamručel, ale víc neprotestoval a opravdu se rozhodl mi pomoct. Sledovala jsem ho, jak bere proutěný košík z kuchyňského ostrůvku, hází do něj hadru, opatrně do něj pokládá krabici se slavnostními skleničkami a míří ven. Mělo mi to být všechno jedno. Neměla jsem ráno ve sprše brečet, že odjede. Neměla jsem přemýšlet nad tím, jestli by kvůli mně zůstal. Proč by to měl vůbec dělat? V Seattlu na něj čekala celá firma. Nějaký zapadlý ranč v Montaně a jedna otravná ženská v něm pro něj nic neznamenaly. Při téhle myšlence mě u srdce zabolelo ještě víc. Byla jsem vážně hloupá, protože jsem se do něj zamilovala. A věděla jsem to už dlouho, jen jsem byla moc zbabělá si to přiznat. Bála jsem se toho, co cítím, přesně kvůli okamžiku, kdy odjede. Z tohohle nebylo cesty zpět. Zítra odpoledne se moje srdce znovu rozbije na tisíc kousků.

„Nebolí tě noha? Běháš tady celý den," ozvalo se za mnou a Nickova ruka mě pohladila po zádech. Ani mi nedošlo, jak dlouho jsem mimo. Měl už hotovo. „Můžu to míchání klidně na chvíli vzít za tebe." A já souhlasila, protože nezbývalo moc k tomu, abych se rozbrečela.

Kde bylo moje přesvědčení, že po Phillipovi už žádní chlapi? Bez nich byl můj život mnohem lehčí. Musela jsem uznat, že jsem tehdy měla pravdu. Kdyby Nick nepřijel, nemusela bych se teď trápit. Ale taky bych nezačala přemýšlet o své nehodě. Byla jsem mu vděčná za to, že mě přiměl mluvit o ní. Neměla jsem mu co vyčítat. Každý jsme měli svůj vlastní život a naše setkání ho hned nemuselo nezvratně obrátit naruby.

Chvíli jsem ležela na sedačce, ale nevydržela jsem to dlouho. Potřebovala jsem něco dělat. Jen nebylo co. Už jsem vysmýčila celý dům, udělala dezert, navařila, zametla na terase... Nebyla žádná práce, kterou by byla potřeba udělat.