Vítá vás Montana

·10·

18 %

|·Dolores

Občas jsem si říkala, jaké by to bylo, kdyby se ta moje zatracená nehoda nikdy nestala. Jaké by to bylo, kdybychom s Dollarem pořád získávali první místa ze závodů po celém světě, zatímco by Phillip hrdě fandil v davu a potom se s námi ještě hrději fotil na stupínku vítězů. Jaké by to bylo probouzet se vedle milované osoby, za jeho horkých polibků, v jeho těsném objetí. Jaké by to bylo mít svůj život zpět.

A já se nenáviděla za to, že Dollar už nežije, že už mě ráno nevítá ve stáji a netahá mě za zadní kapsu džínů, aby mě dostal blíž k sobě a já ho objala. Nenáviděla jsem Phillipa za to, že kvůli němu už neexistuje náš vztah, takový který nám všichni záviděli. Nenáviděla jsem ho za to, že je naše pohádka mrtvá.

A tak jsem se jako každé jiné ráno probudila sama ve velké posteli, s náladou na bodu mrazu a vzpomínkami, které se ke mně v podobě snů a nočních můr v noci vracely.

Rutinně jsem si uvařila kávu, udělala snídani, teď už s jednou porcí navíc pro Nicka, tu jsem nechala v lednici a šla se obléct.

Jediné co mi tu náladu po ránu zvedlo byl Pumpkin. Toho koně jsem měla zatraceně ráda a myslím, že i on mě. Nikdy ale neměl v očích to, co Dollar, když mě ráno vyhlížel z boxu.

Takže jsem nejdřív nakrmila toho velkého plaváka, potom připravila kbelík s krmením pro Windmilla a vydala se do nebezpečné zóny, což byla jeho ohrada.

A jestli jsem měla za to, že moje špatná nálada se mě bude držet celý den, jakmile jsem uviděla hlavu hnědáka vykukující přes hrazení ohrady, moje pocity se obrátily o tři sta šedesát stupňů.

Slunce teprve vycházelo a Windmill v tom nazlátlém světle vypadal pozitivně naladěný. Když si všiml, co nesu v ruce, otočil se kolem dokola a znovu vystrčil hlavu z ohrady. Takhle jsem ho ještě neviděla.

Když jsem otevřela ohradu a vklouzla dovnitř, neodešel na druhou stranu, tak jak to míval ve zvyku. Zůstal stát, jeho oči se zvědavě třpytily a nikam se úzkostně nehnal, ani když jsem opatrně došla až k němu a postavila před něj kbelík s krmením. Dvě jablka nahoře výmluvně naznačovala, že nejsem nebezpečí.

Bez váhání se pustil do jídla a já opravdu nechápala, co se dělo. A to jsem ještě ani neprovedla svůj plán. Takže jsem tam stála, dokud nevylízal poslední zrnko. Potom nastala ta zlomová chvíle, kdy zvedl hlavu.

V jeho očích nebylo stopy po zlobě, zůstala jenom nedůvěra. Pomalu jsem tedy natáhla ruku. Nechtěla jsem se ho dotknout. Potřebovala jsem jenom, aby neuhnul, aby se mě přestal bát. Trhnul sebou a vydal ze sebe krátké frknutí.

A to byla pořád reakce v pořádku. Taky mi mohl tu ruku utrhnout nebo mě na místě zašlapat do země. A tak jsem se odvážila ruku natáhnout ještě blíž. Chřípí se mu roztáhlo a každý jeho sval působil, že se za chvíli přetrhne napětím. Potom ale přivřel oči a nedůvěřivě přičichl k mojí nabízené ruce. Ten skoro nepatrný dotek jeho sametového nosu mnou projel jako elektrický výboj. V tu chvíli jsem věděla, že jsem se nemýlila. Tenhle zlomený hřebec se dá napravit.

Bylo ale na čase se vzdálit. Musela jsem postupovat po malých krůčcích a nic neuspěchat. Nemohla jsem na něj až příliš tlačit.

Tak jsem se vrátila zpět do stáje, abych vzala Pumpkina na projížďku. To, co jsem dnes potřebovala bylo ticho a samota, abych se dostala z toho hloupého snu, co mi v noci nedopřál moc spánku.

Do jedné sedlové brašny jsem sbalila lahev vody, pár jablek pro Pumpkina a hodlala jsem zmizet minimálně na celé dopoledne. Nick to bude muset přežít bez oběda. Buď si něco vezme z lednice, nebo si uvaří. A nepochybovala jsem, že ten pan ředitel s rozmlsaným jazykem, to zvládne ještě lépe jak já. Pro jeho dobro jsem naše setkání odkládala na co nejpozději.