Vítá vás Montana

·7·

15 %

|·Dolores

Sledovala jsem jak ten ošoupaný přepravník, s jedním kolem napůl vypuštěným, krokem projíždí bránou. Pan Farlow stál hned vedle mě, ruce složené na hrudi, a přestože nic neříkal, bylo mi jasné, jak moc s mým včerejším rozhodnutím nesouhlasí.

Jeep se se skřípěním brzd zastavil a z vozidla vystoupil muž, tak pětadvacetiletý, s kšiltovkou naraženou do zpoceného čela.

„Brej den!" zahulákal a rozešel se k nám. „Vy asi budete slečna Welshová!" Jeho tvář zdobil úsměv, zatímco každou jeho nohu jiná bota. Působil trochu jednoduše, jako by snad neuměl ani číst.

„Ano, to jsem já," usmála jsem se na něj a podala mu ruku. Tu však ignoroval a místo potřesení mě plácl po paži.

„Vy ste teda odvážná, když si domů necháte dovízt něco takovýho," gestikuloval ke kývajiícímu se přepravníku, ze kterého se ozývalo démonické ržání a bouchání.

„Mít takovouhle bestii já, asi bych k ní chodil v železným obleku. Teda, doma něco podobnýho mám, ale to je jenom moje manželka," zasmál se. Mně to moc vtipné nepřišlo. Tyhle přízemní genderové vtípky nebyly pro mě. „No, ale tak musíme si s tou herkou nějak poradit. Nechci ale, aby zabila mě nebo mýho kámoše, to fakt ne. Otevřete támhle tu ohradu, nacouvu do ní a pustíme to dovnitř."

Pustíme to dovnitř... Znělo to příšerně a děsivě zároveň. Jako by uvnitř mělo být nějaké monstrum z vesmíru.

S panem Farlowem jsme otevřeli dokořán bránu od ohrady, aby k ní mohl jeep zacouvat. Potom jsme těm dvěma mužům uhnuli z cesty, aby se protáhli úzkým prostorem, který zbýval mezi ohradou a přepravníkem.

„Fredy, jak to otevřeme, vlezu tam a z místa pro druhýho koně to pustím." Muž s kšiltovkou odemkl zámek na dveřích přepravníku. „Jak bude v ohradě, rychle to zavřeme, já odjedu s autem a ty zavřeš bránu, jasný?"

Fredovi mohlo být nanejvýš šestnáct. Jeho mladičká, uhrovitá tvář ve skutečnosti působila tak na třináct a nevypadalo to, že by nad slovy staršího muže nějak přemýšlel.

Muž s kšiltovkou tedy pomalu otevřel dveře, spustil rampu a vstoupil do přepravníku. Zvířecí ryk zesílil.

„Fredy, na tři, tak dávej pozor!" ozvalo se.

„Raz."

To ržání... Běhal mi z něj mráz po zádech.

„Dva."

Fredy už musel sahat někde do hřebcovi blízkosti, aby ho pustil, jelikož se ozvalo doslova vyděšené zakvičení.

„Tři!"

Přepravník se zakymácela na kolech, jak hřebec ve strachu narážel do jeho stěn. Potom se vyřítil po rampě ven, ale nepodařilo se mu vybalancovat přechod mezi gumovým povrchem a pískem v ohradě. Jeho nohy se podlomily, možná to bylo i tím dlouhým stáním v přepravníku, a svezl se do písku. S tím démonickým rykem se hbitě zvedl na nohy. Svaly mu na těle jen hrály, uši sklopil k hlavě a něčím, co připomínalo trysk se vydal na druhý konec ohrady, což nebylo příliš daleko, protože byla kruhová.

„Zavíráme!" Ti dva v mžiku oka zvedli rampu, Fredy zavřel dveře, zatímco Kšiltovka už lezl do auta, jehož motor celou dobu běžel, aby odjel.

Ulevilo se mi, když byla brána zavřená, auto vrnělo opodál a oba muži byli z ohrady pryč. Bála jsem se, co se by se mohlo pokazit. A že těch možností byla spousta. Ale nakonec celou tu věc s přepravou zvládli na jedničku.