Vítá vás Montana

·17·

50%

|·Nick

Dolores se cpala skořicovou rolkou. Asi to není nic zajímavýho, co by stálo za řeč, ale vypadala... No... Vypadala fakt vtipně. Tváře měla nacpané k prasknutí, jak hltala velká sousta, a z toho cukru a skořice, co se jí přilepily na obličej, by se dala upéct další várka těchhle věcí.

„Rodiče tě nenaučili, že nemáš jíst jako prase?" popíchl jsem ji. Protočila oči a začala na mě něco s plnou pusou mrmlat. Nechtěl jsem jí už říkat, že ji asi ani nenaučili, že s plnou pusou se mluvit nemá.

Polknula sousto a znovu protočila očima. „Když jich teď nesmím co nejvíc, tak už žádná nezbyde, protože všechny zmizí v černý díře známé jako Nickův žaludek."

„Řekla slečna Špinavá pusa. Místo přežírání si radši vezmi kýbl a jdi nahoru vytřít." Dolores se uchechtla a nacpala si do pusy další sousto. Bylo brzy odpoledne, když Mitchell přišel za námi do toho baráku, kterej vevnitř vypadal, jako by v něm bydlela banda feťáků, a donesl nám krabici skořicových rolek od jeho ženy. Dolores se z toho milýho gesta mohla málem rozpustit.

„Už nějakou dobu jsem si říkala, že bych Mitchella a Trudy pozvala na večeři," řekla trochu nezúčastněně a prohlížela si to skořicový potvorstvo, kterým nadrobila na podlahu.

„To by bylo pěkný, myslím," pokrčil jsem rameny. Mitchell by byl v sedmým nebi, Dolores miloval jako vlastní dceru.

„A taky mě napadlo, že bychom dnes mohli zajet k jezeru," dodala a podívala se na mě.

„No," uchechtl jsem se. „Pochybuju, že tam tím starým pick-upem dojedem."

„Nemyslela jsem, že tam pojedeme autem," kousla se do rtu a čekala, co já na to.

Když mi došlo, že myslí, že tam pojedeme na těch těch dvou debilech ze stáje, málem to se mnou praštilo. „Tak na to zapomeň," zakroutil jsem hlavou. Musel jsem přiznat, že Pumpkin byl pohodář a já ho měl docela rád, ale ta dvoumetrová hnědá bestie zrovna nebyla mezi mýma oblíbencema. Obzvlášť po tom, co před pár dny sundal Dolores a utíkal zbaběle pryč jako já, když mi bylo třináct a táta mě načapal, jak mu piju koňak.

„Ale notak, je to jenom kousek," udělala na mě psí oči. „S Windmillem jsem pokročila. Včera jsme dojeli až na konec louky, takže už ho nebudeme muset nahánět po všech čertech."

„To nic nemění na tom, že to je psychopat."

„Nechej toho!" bránila toho koně. „Není zas tak moc rozdílnej od nás dvou. V životě toho taky dost zkusil."

„Tak to mě vážně utěšuje," protočila jsem očima po jejím vzoru.

Dolores na mě přimhouřila oči. „Co se to s tebou dneska děje?" vyčetla mi, jako by na to měla sakra právo. Pořád jsme si nepromluvili. Mě to štvalo a ona to přecházela. Nějak se to ve mně celé odpoledne sbíralo.

„Nic, jsem v pohodě," odsekl jsem.

„To teda rozhodně nejsi. A jestli se hodláš chovat jako uražená holčička, tak radši pojedu sama," řekla podrážděně, potom vstala a odkráčela do patra, aby se se mnou už nemusela dohadovat. Do hajzlu, byla se mnou vždycky tak rychle hotová.

· · · · ·

Nějaká blbá vyšší moc mě nakonec donutila k tomu jet s Dolores k jezeru. Moc se mi nechtělo vláčet se kamsi na koni. Z té jízdy před pár dny mě ještě pořád bolela stehna a zadek a mně bylo jasný, že po tomhle úžasným výletě, kterej si určitě užiju, nebudu chodit nejmíň další týden. Na druhou stranu mě docela lákala představa Dolores v plavkách.