Vítá vás Montana

·22·

75%

|·Dolores

Už to byly skoro dva týdny, co Harvey odjel. Zdálo se, že na Nicka měla jeho návštěva pozitivní vliv. Jako by z něj spadla jedna velká starost. Možná že i on viděl šanci, jak jejich vztah zachránit. Neodepsal svého tátu, chtěl to zkusit. A já si čím dál tím víc uvědomovala, že Nickův pobyt na tomhle ranči se pomalu blíží ke konci. Mohla jsem si namlouvat, že mi to je jedno. Ale nebylo. Žít tady s Nickem se mi líbilo. Společně jsme vařili, jezdili na koni a pracovali na opravě domku za garážemi, který už byl skoro hotový. S Mitchellem už stihli zrenovovat pár kusů nábytku a mně se líbilo, jakou starodávnou atmosféru ten domeček získal. Takhle to tu muselo vypadat, když tu kdysi v devatenáctém století bydleli opravdoví kovbojové. Ale nejvíc ze všeho jsem se nechtěla vzdát těch společně strávených nocí.

Přemýšlela jsem nad tím často. Během úklidu, ve sprše, při tréninku s Windmillem... Všechno se mi v hlavě míchalo. A to nebylo dobré. V téhle situaci vážně ne, protože jsem se musela soustředit. Chtěla jsem se zúčastnit závodů které pořádal Carsson. A tentokrát jsem to myslela vážně.

Nebylo to žádné profesionální military, jen víkendová zábava, ale měla jsem pocit, že bychom se díky tomu mohli s Windmillem posunout dál. Tvrdě jsme každý den trénovali. Dost se zlepšil a vypadalo to, že ho to i baví. Byl koncentrovaný, chápal, co jsem po něm chtěla, rád skákal přes přírodní překážky a já neviděla důvod, proč to nezkusit. Zakázala jsem si myslet na všechny ty věci, které se staly, když jsem jela závody naposledy. Vyděsilo by mě to natolik, že bych svoji účast zrušila.

Když jsem Carssonovi volala, abych se přihlásila, dal mi svým povýšeným způsobem dost jasně najevo, co si o tom myslí. Prakticky se mi vysmál, že zaplatím startovné a skončím při první překážce na zadku v blátě. Už jen proto jsme mu museli s Windmillem dokázat opak.

A tak jsme najednou balili věci, které jsme na celý víkend potřebovali. Mitchell s Nickem chtěli jet se mnou, takže těch batohů o něco přibylo. Pan Farlow si dal přes týden záležet, aby konečně po půl roce zprovoznil nepojízdný přepravník a my se tam tak měli šanci vůbec dopravit. Aspoň desetkrát jsem zkontrolovala, že mám všechnu výstroj pro sebe i pro Windmilla a že nechybí ani gram krmení, které nám mělo vystačit pro dva koně. Pumpkin totiž jel s námi. S Mitchellem jsme se shodli, že bude pro Windmilla nejlepší, když bude mít parťáka. Závody byly stres nejen pro jezdce, ale i pro koně. Cítili tu napjatou atmosféru, vnímali soutěživé pohledy, věděli, že jde o výhru. A protože známý fakt o plnokrevnících je, že mají horkou hlavu, nechtěli jsme, aby Windmill začal bláznit a my ho nemohli uklidnit. Jeho flegmatický kamarád na něj měl v tomhle ohledu dobrý vliv.

A tak jsme ve čtvrtek vyrazili, abychom přijeli den předem a Windmill se mohl trochu rozkoukat. Čtyři hodiny cesty na Carssonův ranč uběhly až moc rychle. Nick s Mitchellem si prozpěvovali společně s rádiem, potom se dohadovali, kdo si vezme jakou bagetu ke svačině, nezapomněli probrat ani nejnovější film s nějakou prsatou herečkou a já si mezitím nervozitou okousala nehty skoro až do masa.

„Ale notak, Lo," poplácal mě Nick po rameni jako nějakého svého kámoše. „Vzpomínám, jak jsi na Mitchella chtěla vytáhnout pohár z mistrovství světa, abys mu dokázala, že můžeš jet sama ven. Tak se vzmuž!" S Mitchellem se na sebe pobaveně zašklebili a já je měla chuť něčím praštit.

A Carssonovo panství se neúprosně blížilo. Snažila jsem se uklidnit. Military vzniklo, aby se testovala způsobilost koní pro armádu. To dřív bývaly skoky! Tyhle překážky, co nás čekaly, oproti tomu byly nic. Neměla jsem se čeho bát.