Vítá vás Montana

·12·

25%

|·Dolores

„Počkej, to jako budeme muset neustále přesouvat nábytek z jedné místnosti do druhé?" zeptala jsem se zděšeně, když jsme s Nickem stáli uprostřed obývacího pokoje v domě za stájemi vybavení čisticími prostředky jako úklidová služba a přemýšleli, kde začít.

„Přesně to budeme muset dělat," zasmál se můj spoluuklízeč. „První ale otřeme nábytek od prachu a k tomu přidáme všechny další zaprášený věci. Nehodlám mít místo mozku prachovou kouli."

„Ty máš mozek?" rýpla jsem jsem si a schytala za to zamračený pohled. „Já myslela, že jsi zombie, co žije ze sarkasmu a sprostých nadávek."

„No, tak tos myslela špatně. Živím se mojí blbou náladou." Pronesl to dost vážně na to, abych si příště rozmyslela, jestli ho budu popichovat. Potom se ale otočil s pobaveným úšklebkem na tváři a mně spadl balvan ze srdce, že se neurazil.

„Začneme tady s tím harampádím?" kývla jsem k nábytku v rohu obývacího pokoje. Nickovo zamumlání mi muselo stačit jako odpověď.

Tak jsme se dali do práce. Voda v kyblíku s vodou, který jsme každý měli po ruce, byla během dvou minut černá jako saze. Ještěže tady bylo opravené potrubí a my si ji mohli chodit měnit, jelikož tady byla spousta věcí, co byla potřeba otřít.

„Včera jsem si pouštěl záznam z jednoho dostihu, kde Windmill běžel," řekl najednou Nick, opřel se vedle mě o kuchyňskou linku a čekal, až uvolním místo u kohoutku.

„Proč bys to dělal?" nechápavě jsem se na něj podívala. „Všichni ho tady nesnášíte."

„Já proti němu nic nemám. Dokud se k sobě nedostaneme blíž jak na deset metrů, to se potom budu bránit vším, co bude po ruce."

„Není zlej," protočila jsem očima. Proč ho všichni odsuzovali? Ještě pár týdnů a bude tolerovat víc lidí než jen mě. Aspoň do takové míry, že jim neublíží. „Jenom mu ubližovali. Sám jsi viděl všechny ty jizvy."

„Ty sis o něm nic nezjišťovala?" Moji předchozí poznámku přešel, a teď si mě s udiveným výrazem měřil, jako bych byla blázen.

„Vlastně.... Ne." Nevěděla jsem, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Upřímně mě ani nenapadlo o hnědákovi něco hledat. „Jestli tím narážíš na to, že někoho zabil a já si to měla zjistit, tak toho nechej. Nechci se s tebou hádat jako s Mitchellem."

Nick se jen ušklíbl. „Koupíš si dostihovýho koně a nechceš vidět, jak běhá? Tohle jsem tím myslel. Na dostihy expert nejsem, ale to, co jsem včera našel je moc dobrej výkon, řekl bych."

Samozřejmě, že jsem byla zvědavá. Ten kůň vypadal jako namakaná dostihová mašina na čtyřech nohách. Už jen z toho, jak se nosil bylo jasné, že byl dobrý. Děsilo mě ale, co jsem o něm mohla najít dalšího. Třeba úmrtí dvou lidí, co měl údajně na svědomí.

„Ty nechceš vědět, co se mu stalo?"

„Snažíš se mě přesvědčit k tomu, abych si ho vyhledala?" zastavila jsem vodu z kohoutku a nalila do ní čistící prostředek.

„Myslím, že bys to měla vidět. A taky vědět..." Nick mi vzal z ruky kbelík ještě dřív, než jsem stihla odejít. Zamračila jsem se na něj a chtěla po tom kusu plastu sáhnout a vzít si ho zpět, ale zastoupil mi cestu.

„Takhle to nefunguje." Pobaveně se na mě šklebil, zatímco já na něj zespodu nasupeně koukala jako malý trpaslík. Byl nejméně o hlavu vyšší.