Vítá vás Montana

·15·

38 %

|·Nick

Po tom, co jsem vrátil od Mitchella, vládlo uvnitř domu hrobové ticho. Bylo asi trochu hloupý myslet si, že by na mě počkala a my si konečně mohli promluvit, protože to bylo potřeba.

A teď se mi už několik dní vyhýbala.

Tak moc se mi chtělo Mitchella proklínat, že nás přerušil, ale nemohl jsem. Byl jsem rád, že má zájem se se mnou bavit. A když mě přivítal teď už typickým "nazdar, příteli", něco mě bodlo u srdce. Občas mi připadalo, jako by mi nahrazoval tátu, se kterým můj vztah nevypadal moc zářně.

A tak jsme si teď společně lámali hlavy nad tím, proč se zahradní sekačka doslova udusila na trávě. Dolores stepovala před stodolou, která byla Mitchellovo údržbářské útočiště, a popoháněla nás, že nutně potřebuje poséct zahradu, ještě než bude tma. Ale spěchat mohla jak chtěla. Byl jsem rozhodnutý, že ona to sekat nebude. Ne s tou její nohou, na kterou těch posledních pár dní dost výrazně kulhala.

„Olej má, benzín má, filtr jsme vyčistili... Já už nevím," povzdechl si Mitchell a bezmocně se poškrábal na hlavě. „Asi už se jí prostě sekat nechce."

„To ani neříkej," vydechla Dolores a na čele se jí vytvořila ustaraná vráska. „Vždyť to tady bude úplně jako v džungli! A nová sekačka se nám do rozpočtu zrovna dvakrát nehodí."

„Já vím, dráha, ale co mám dělat?"

Tak jsme tam tak bezradně stáli, když mě něco napadlo. „Co když je jenom špatně nabroušenej nůž?"

Mitchellovi zazářily oči. „Proč mě to nenapadlo? Nicku, teď bych ti nejraději dal pořádnou pusu!" S Dolores jsme si vyměnili dost zvláštní pohledy, ale rychle se odvrátila.

Jedno se muselo Mitchellovi nechat. Pracoval neuvěřitelně rychle. Měl léta praxe, to bylo jasný, ale to i můj táta a nikdy by nezvládl něco nabrousit a přidělat na původní místo během dvou minut.

„Teď už by měla fungovat," mrkl na Dolores a utíral si špinavé ruce do hadry plné olejových skvrn.

„Jsi zlato." Dolores mu věnovala obrovský úsměv. Už chtěla sáhnout po sekačce a odvézt si ji na zahradu, ale předběhl jsem ji.

„Já to udělám," řekl jsem a rozhodně se jí podíval do očí.

„To je dobrý, já to zvládnu," pokusila se na mě taky usmát, ale jenom co se na mě podívala, její oči to stočily doprava a začaly zkoumat zeď.

„Ale ne, rád to poseču. Stejně se mi dnes nechce být zavřenej doma," nehodlal jsem se vzdát.

„Určitě chceš jít fotit, nebo tak něco," zabrebentila a její oči teď sledovaly moje ruce, které svíraly rukojeť sekačky.

„A ty zase určitě musíš pracovat s Windmillem. Nebo s Pumpkinem." Začínalo mi to připomínat hádku dvou paličatých děcek, které chtějí rodičům ukázat, kdo z nich je lepší.

Mitchell si odkašlal. „Tak já asi půjdu," zahlásil a s potutelným úsměvem se vytratil pryč. Jakmile zmizel za rohem stodoly, naklonil jsem se blíž k Dolores a změřil si ji přivřenýma očima. Připadal jsem si tak nějak víc nebezpečně a ta ženská by mě mohla třeba i poslechnout.

„Vidím jak už pár dní kulháš a moc se ti to nezlepšuje. Teď si půjdeš sednout a necháš mě, ať to poseču."

„V žádným případě," zamračila se nazpátek. Asi v tom měla větší praxi, protože vypadala daleko děsivěji než já.