Vítá vás Montana

·13·

30%

|·Dolores

Občas jsem si říkala, proč lidé nemůžou být víc jako koně. Věrní, ochotní pro své milované udělat cokoli, těšit se každý den z toho, že je vidí... Mohla bych tady vyjmenovat spoustu dalších vlastností, co by lidé mohli ve větší míře obsáhnout. Ale nejvíc jsem si přála, aby lidé dokázali odpustit tak jako oni. Jak to, že člověk, který se odedávna povyšuje nad všechny ostatní živé druhy nemá takové srdce a takový rozum, aby dokázal odpustit?

A Windmill toho byl příkladem. Jeho život nebyl žádná procházka růžovým sadem. Lidé ho využívali, tloukli ho za to, že nemůže běžet rychleji, a jako třešničku na dortu se ho zbavili jako odpadu. A přece tu teď stál, sledoval mě svýma hlubokýma hnědýma očima a bez zášti dovolil, abych se k němu krok po kroku přibližovala. Hřbílko v mé ruce ho vůbec neděsilo a to jsem ho ani nemusela uplácet jablkem. Jeho srst potřebovala už nutně zbavit prachu a zaschlých chuchvalců písku, který se mu přilepil na zpocenou srst.

Tohle byl pro nás dva velký krok. Brzo mu nebude vadit ani vodítko a pár dní po vodítku na sebe možná nechá dát i uzdu a sedlo. Čím dál tím víc mi začínal připomínat Dollara. Taky byl pěkná bestie, když jsem ho objevila, ale měl srdce a nohy šampiona, o kterých všichni věděli, že je má. Nikdo to z něj ale neuměl dostat, protože lidi kvůli špatným zkušenostem nesnášel. A té odvahy! Dokázal bez mrknutí oka přeskočit překážku dvakrát větší než on. Nezaváhal ani při překonání překážky, za kterou nebylo nic vidět, nebo za ní byl hluboký příkop, což bylo snad ještě horší.

Když jsem Windmilla začala krouživými pohyby kartáčovat, ani se nehnul. A jak z něj pomalu mizela špína, vypadal úplně jako nový kůň.

Působil uvolněně. Nechal se hladit po nose a já druhou rukou testovala, kde všude na sebe nechá sáhnout. Když jsem mu rukou sjela zespodu na břicho, cukl sebou a sklopil uši. Zajímavé bylo, že na nohy, další krizové místo u koní, si nechal sahat bez problému.

„Notak hochu, nic ti neudělám, " zašeptala jsem a začala mu masírovat místečko mezi očima. Tohle byla osvědčená metoda, kterou jsem používala na všechny koně. Dokázala je uvolnit.

Můj druhý pokus sjet rukou na jeho břicho už přijal daleko lépe. Ztuhl, zvedl hlavu s doširoka roztáhlými nozdrami, ale uši už sklopené neměl.

Trpělivost byla v tomhle případě klíč k úspěchu. Takže jsme dalších třicet minut strávili budováním důvěry k mé ruce. „Co bys řekl na ohlávku, drahoušku?" To byla další zkouška trpělivosti. Ohlávka se k jeho hlavě přiblížila snad třicetkrát, než si ji nechal aspoň z půlky natáhnout na hlavu.

Začínala mi být zima. Slunce pomalu mizelo za vrcholky hor a mně došlo, že jsem už dávno měla vařit večeři. Bylo to už poněkolikáté, co si Nick musel udělat jídlo sám. Začínala jsem si říkat, jak mám rozjet svoje vysněné rehabilitační centrum, když nejsem schopná se postarat ani o jednoho hladového chlapa?

S Windmillem jsem se rozloučila posledním jablkem, které mi zbylo, a potom jsem se vydala domů. Cestou jsem se snažila vymyslet nějakou omluvu pro Nicka. A vlastně... Proč bych se mu vůbec měla za něco omlouvat? Je dospělý, umí se snad o sebe postarat.

Doma byl klid. Nick byl nejspíš u sebe v pokoji a pracoval, nebo už možná spal, jelikož ho dnes Mitchell celý den pořádně zaměstnával.

Na kuchyňské lince ležel osamělý talířek přiklopený poklopem, a na tom talířku odevzdaně seděl ještě osamělejší chleba se šunkou. Cítila jsem se hrozně. Slíbila jsem Harveymu, že se o jeho syna budu starat, jako by byl můj vlastní. Jenže to vypadalo, že se v poslední době začíná starat víc on o mě než já o něho.