Vítá vás Montana

·5·

11 %

|·Dolores

Když jsme se s Nickem druhý den potkali u snídaně, o včerejšku se už nemluvilo. Nezeptala jsem se, jak moc ho jeho zranění bolí a on se o nich taky nezmínil. Cítila jsem se poblíž něj divně. Už jenom postavit před něj šálek kávy mi připadalo tak nepřirozené, že se mi málem podařilo ho rozlít.

Musela jsem myslet na to, jak mě celou dobu pozoroval, zatímco jsem klečela a ošetřovala krvácející rány. Vypadal jako by ho potrhal medvěd. A jako medvěd se na mě taky díval. Koukal, jako by mě nejraději roztrhl na dva kusy.

Opět jsme tedy mlčeli. Bylo mi to nepříjemné. Sice máte v domě člověka, což znamená konec samoty, ale nemáte žádné společné téma. A ono by se určitě něco našlo, jen kdyby nebyl tak nepříjemný a uzavřený.

Po snídani se s tichým díky zvedl od stolu a už by zmizel v horním patře, kdybych nestihla promluvit.

„Nicku, počkej!" zavolala jsem za ním. „Odpoledne máme v plánu s panem Farlowem jet do města. Dnes bude probíhat aukce, kde bych chtěla koupit druhého koně. Pumpkin je tady sám a potřeboval by společnost." Koukal na mě, jako by vůbec nechápal proč mu to říkám, jako by se ho to vůbec netýkalo. Což vlastně byla pravda... „Nechtěl bys jet s námi?"

Jeho výraz zůstal naprosto kamenný. Už jsem si myslela, že ani neodpoví, jednoduše se otočí a vyjde nahoru do patra, ale zhluboka se nadechl a potom s těžkým výdechem pronesl znuděné proč ne.

No to zase bude zážitek...

. . . . .

8 %

|·Nick

Okolo jedné hodiny mě Dolores nahnala do auta, protože chtěla být na aukci co nejdřív. Asi aby stihla ty nejlepší kusy. Říkal jsem si, jestli jsem neudělal chybu. Mohl jsem raději zůstat na ranči a užít si chvíli o samotě, možná znovu prostalkovat Facebook Rebeccy nebo jít fotit. Nechápu, proč jsem souhlasil jet s nimi.

Ale zjistil jsem, že pan Farlow, neboli Mitchell, je docela milý pán. Vyznal se ve všem co dělal, o tom jsem nepochyboval. Byl taky jediný, kdo Dolores opravdu pomáhal a z jeho postoje k ní mi připadalo, že ji bere jako vnučku. Už jen to, jak jemně ji oslovoval. Žádné Dolores, ale Lo. Pokaždé, když ta přezdívka zazněla, cítil jsem, jak mě šimrá na zátylku.

Lo...

Jízda do města trvala necelé dvě hodiny. Někde po první půlhodině jsem přestal kontrolovat čas, jelikož mi to připadalo jako věčnost. Cítil jsem se jako někdo, kvůli komu musíte vstát o hodinu dřív, jelikož má rozbité auto a vy ho musíte zavézt ho do práce.

Dolores si s Mitchellem povídali o ranči a o spoustě osobních věcí, o kterých jsem já věděl velký nic. Neříkám, že se nesnažili zavést řeč i na mě. Jenže s tím, jak většinu mých odpovědí tvořilo ano, ne a hmm, ztratili zájem. Sledoval jsem tedy krajinu za oknem a snažil se moc nezabřednout do svých depresivních myšlenek, jelikož jsem kvůli nim byl potom často nepříjemný. A protože jsem s Dolores a Mitchellem měl strávit zbytek dne, nebylo by moc fajn nasrat je hned na začátku.

Sakra, Montana byla krásná. Všechny ty lesy, jezera a hory... Drewovi by se tady líbilo. Snil o malé chatce v lesích, kam by brával děti na prázdniny, aby unikly od ruchu velkoměsta. Aby poznaly, jaká je příroda ve skutečnosti, ne jenom na televizní obrazovce. Chtěl místo, kde všichni odloží mobily, práci, školu, svoje problémy a prostě si užijí čistý vzduch a slunce na tváři. Bohužel žádné děti neměly tu šanci mít ho za otce. Zbyla po něm jenom ubrečená vdova.