Vítá vás Montana

·25·

100%

|·Dolores

Jenom jsem se nevěřícně opřela o stěnu a vyděšeně zírala na Trudy vedle mě. Co to právě řekl?

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela správně. Asi jsem si to vysnila. Vždyť právě řekl, co ke mně cítí. To jsem celou dobu chtěla! Trudy se v očích objevily slzy dojetí a ukázala na mě vztyčené palce. Ale já se nedokázala radovat. Jestli mě miloval a věděl, že zítra odjede, měla jsem to zpečetěné. Bude to bolet. Hodně.

Chtělo se mi praštit hlavou do zdi, aby se mi z ní ztratily všechny vzpomínky na celé léto a na celého Nicka. Prostě by to neexistovalo a mně by se ulevilo. „Asi bychom tam měly jít," zašeptala mi Trudy těsně u ucha. „Ať můžeme s Mitchellem jet. Potřebujete si s Nickem nutně promluvit."

Proč jsem na to nemyslela dřív? Neměla jsem s ním spát, neměla jsem se s ním sbližovat, neměla jsem dovolit, aby to došlo až sem. „Dobře," kývla jsem na souhlas. „Uděláme pár kroků zpět, ať to nevypadá, že jsme je poslouchaly."

Trudy se jen pobaveně zazubila. Vrátily jsme se o pár metrů a začaly si povídat, abychom je upozornily, že jdeme. Prosmýkly jsme se dovnitř a ti dva sebou polekaně škubnuli, jako bychom je tady nachytali při něčem ultra tajném.

„Co se děje?" zasmál se nervózně Mitch a já viděla, jak si Nick rychle stírá slzy. Byla to pravda. Brečel.

„Je už dost pozdě, Trudy je unavená, takže jsme přišly rozpustit ten váš čajový dýchánek," usmála jsem se a dělala, že jsem si Nickova nenápadného gesta nevšimla.

„Trochu jsme se tady zapomněli, dámy, omlouváme se." Mitchell mi úsměv opětoval, ale žádná radost z toho nešla. To, co tady spolu probírali muselo být vážné. Tvářili se, jako by je někdo převálcoval popelářským autem. Nemohlo se to všechno přeci týkat jenom mě.

„To je v pohodě, miláčku." Trudy se ke svému manželovi přivinula a chytila se ho za ruku. „Ale už pojedeme. Nicka zítra čeká náročná cesta, tak se taky musí vyspat. Jedině, že by si to rozmyslel," mrkla na Nicka a já se jen kousla do rtu. Potvora. Nenechala by nás jen tak.

„Tak v tom případě se musíme rozloučit," řekl Mitchell a mírně vrávoravou chůzí se přesunul k Nickovi. Padli si kolem krku jako by byli dvojčata, která chtěl někdo nadosmrti rozdělit a něco si šeptali. Byla jsem z toho mírně nervózní. Uvnitř mě se hromadilo všechno, co jsem Nickovi potřebovala říct a já už to nemohla vydržet.

„S kým tady teď budu probírat basket?" odtáhli se od sebe a staršímu muži se v obličeji zrcadlil opravdový smutek. „Přijeď se za námi podívat aspoň v létě. Aspoň na pár dní. Lo tě tady určitě ráda nechá. To budeš zírat. Do té doby dáme rehabilitační centrum do provozu."

Nick na tom nebyl o moc líp. Tvářil se divně a já nedokázala identifikovat, co přesně se v něm odehrává. „To bych moc rád. Uvidíme, jestli na mě budete mít vůbec čas." Myslel tím, jestli on bude mít čas na nás. Tím jsem si byla jistá. Až nastoupí do práce, nebude mít žádné volno. A když už ano, proč by jel nebo letěl zrovna sem? Za rok si ani nevzpomene, že mě kdy miloval. Nebo asi miloval.

„Pro tebe tady bude místo vždycky," promluvila jsem konečně. „Jsi náš dobrý přítel a navíc jsi nám tady opravdu pomohl. Domek za garážemi je skoro hotový, a to jen díky tobě."

Nick se na mě usmál a na moment vypadal dojatě. Nepřekvapilo to jen mě, ale i jeho, že mi tady opravdu pomáhal. „Toho si moc vážím," dodal a nespouštěl ze mě oči.

Vydali jsme se k Farlowovic autu. Mitchell něco rozjařeně povídal a Trudy ho ze strany podpírala. Bůhví, kolik toho vypili. Nick aspoň šel rovně, to mi dávalo naději, že si spolu normálně promluvíme. A najednou, když zrovna Trudy lovila klíče z manželovi kapsy a on se tomu nemohl přestat smát, Nick mě chytil za ruku. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale uhnul očima.