Vítá vás Montana

·14·

40%

|·Dolores

Windmill stál pokojně připnutý na vodítku a já se chystala udělat jeden velký krok pro nás oba. Bylo na čase, aby se přestěhoval z té kruhové ohrady do stájí. Tam na něj celý den nebude svítit slunce, může se tam seznámit s Pumpkinem a hlavně až na něj zkusím dát sedlo a vylézt na něj, má menší prostor k útěku.

„Nicku, vážně můžeš jít," pronesla jsem k postavě opírající se o hrazení ohrady. „Není to masovej vrah nebo tak něco."

„Tak to v jeho případě není zas taková pravda," uchechtl se faktu, že ten kůň vážně někoho zabil a potom zvážněl. „Nechci tě s ním nechat samotnou, aspoň dokud nebude zavřenej v boxu."

Zachvěla jsem se z toho ochranitelského tónu, jakým pronesl poslední větu. Možná že včerejší noc byla za hranicí obou našich komfortních zón a taky za hranicí přátelství, ale neznamenalo to, že mě teď bude hlídat jako malou neposednou holku. Měl jediné štěstí, že Windmill ho ignoroval, jinak bych ho poslala pryč v ten moment, kdy přišel.

„Tak jo, chlapče," zapředla jsem Windmillovi u ucha. „Ukaž nám, že už nejsi takový, jako když tě přivezli," udělala jsem pár kroků k bráně. Když neprotestoval, vyšla jsem ven. Jeho hlava vyletěla vzhůru, uši našpicované, jako by ho mělo každou chvíli něco kousnout. A Nick se raději ani nehnul. Nechtěl ho vyplašit.

Po pár dalších krocích směrem ke stáji se hnědák uvolnil. Vodítko už mezi námi volně viselo a on mě následoval jako poslušný domácí mazlíček. Když se klapot jeho kopyt ozval na stájových dlaždicích, Pumpkin vystrčil hlavu z boxu. Sledoval nově příchozího a nedočkavě přešlapoval. Z jeho strany bylo jasné, že žádný problém se seznamováním nebude. Ale jak na tom bude hřebec vedle mě, to byla otázka.

Zatím vypadal v pohodě. Do boxu vstoupil bez sebemenšího odporu. Zůstala jsem u něj stát a jemně mu masíroval uši a čelo. V poslední době to s ním bylo lehké. Zvykl si na moje doteky, na vodítko a teď už mu nevadil ani Nick, který se objevil u otevřených dveří jeho stání.

„Čekal jsem, že se bude šíleně vztekat," přiznal. „Ale očividně na něj máš dobrý vliv."

Tomu jsem se musela zasmát. „Nic v tom není. Jde jenom o to ukázat mu, že mu nic neuděláš. Zbytek udělal sám. Že jo, kluku," poplácala jsem ho po krku. „Chtěla bych na něj zkusit dát sedlo. Už se na něm jezdilo, takže by to nemusel být zase takový problém."

Nick jenom pokrčila rameny. „No, já se v tom zrovna dvakrát nevyznám. Ale jestli myslíš, že už na to má, tak proč ne?"

A tak jsem ze sedlovny donesla podložku, uzdu i sedlo. Možná jsem si od toho dne slibovala až moc, protože jakmile mě Windmill uviděl, vykulila oči a začal se vzpínat. Vydával u toho zvuky jako tehdy, když nám ho přivezli.

„Tak to vypadá, že sedlo bude problém," zkonstatovala jsem a nespokojeně našpulila rty.

„Co mu na tom asi vadí?" To byla od Nicka správná otázka. Už jenom pohled na tu koženou věc u hřebce vyvolal záchvat paniky.

„Podle mě si pamatuje, že jakmile se na něj to sedlo dalo, znamenalo to, že na něj vyleze člověk. A že ten člověk ho bude honit po dráze a mlátit do něj bičíkem."

Nick se na něj z pod přimhouřených víček díval. Vypadalo to, jako by odhadoval, kdy se ten kůň zblázní už nadobro, vyběhne z boxu a ušlape nás k smrti. „Co teď budeš dělat?"

„Zkusím mu to sedlo nechat přehozené přes dveře a uvidíme, jestli si na to zvykne. Potom to asi raději zkusím jenom s dekou. Nechci, aby se dostal do toho stádia, v jakém k nám přišel."