Vítá vás Montana

·16·

47%

|·Dolores

„Chceš to vážně udělat?" zašeptal Nick.

„Já nevím..." Nervózně jsem si kousala ret. „Asi... Možná... Spíš ne... Nebo jo?"

„Musíš se rozhodnout sama. Nikdo tě nebude do ničeho nutit."

„Dobře. Myslím, že jsme připravení."

Nick se na mě povzbudivě usmál a ustoupil ode dveří boxu, abych mohla vyvést Windmilla, který měl na sobě sedlo.

Uběhlo pár dní od toho, co jsme s Nickem spálili ty dopisy na rozloučenou, a i když jsem si myslela, že to pro něj bude znamenat jedno velké nic, vypadal, jako by se mu v hlavě utřídily myšlenky. Možná, že bratrovi napsal všechno, co mu nestihl říct.

Ale teď tu přede mnou stál tenhle vysoký hnědák, u něhož člověk nemohl předpokládat vůbec nic. Vedle něj Pumpkin uždiboval trávu, co rostla u plotu.

„Kdyby se něco pokazilo a on nešel zpomalit, tak mě musíš dojet, chytit otěže a zastavit ho. Jinak to může dopadnout špatně," vysvětlila jsem Nickovi už aspoň podesáté. Uvnitř mě hlodal strach a to nebylo vůbec dobře. Koně vědí, co ve vás děje a podle toho se často chovají.

„Chápu," řekl Nick a ani mě uštěpačně neupozornil na to, že mu to pořád opakuju. „Jestli se na to necítíš, tak to dělat nemusíš," stál u Pumpkina a prsty mu pročesával hřívu.

„Musím to udělat. Čím dřív se na něm začne jezdit, tím míň svalů ztratí." Potom, co na sebe nechal dát sedlo, jsem ho vzala do ohrady. Nevadilo mu, že na něm sedím. Jenže jsme tam byli v uzavřeném prostor. Nemohla jsem na něm do konce života jezdit jenom po ohradách. Tahle vyjížďka byla poslední zkouška.

„Jak myslíš," pokrčil Nick rameny a vyhoupl se na Pumkina. „Můžeme?"

S kývnutím jsem se vyšplhala na tu čtyřnohou horu přede mnou. Jako správný plnokrevník měl ty nejdelší nohy na světě. V kohoutku měřil metr sedmdesát pět a já na něm vypadala jako miniaturní brouček.

A tak jsme vyjeli. Windmill si s Pumkinem rozuměl, takže neměli problém jít vedle sebe. Žádné sklopené uši a vyceněné zuby. Když jsem nad tím tak přemýšlela, hnědák pode mnou byl jako vyměněný. Očividně se mu tady líbilo, což mě uklidnilo.

Jenže to bylo předčasně. Jakmile jsme vyjeli z areálu ranče a nikde poblíž nebyly žádné budovy, jako by se ve Windmillovi vzbudil závodní duch, na který v té kruhové ohradě na chvíli zapomněl.

Viděl volný prostor, který mu poskytla dlouhá louka a vyrazil. Z místa vypálil jako blesk a já vykřikla. Nohy se mu snad ani nedotýkaly země, jak běžel trávou plnou rychlostí.

Jen jsem slyšela jak za námi Nick něco křičí. Začala jsem pochybovat, že nás s Pumpkinem doženou a že Windmilla zastaví. Hnědák byl moc rychlý.

„Klídek, hochu, zpomal," zatáhla jsem za otěže, aby ubral z tempa, ale bylo mu to jedno. Běžel. Tak jak ho to odmala učili. Chtěl vyhrát, i když neměl nad kým.

„Zpomal, prosím." Znovu jsem zatáhla za otěže a to se mu nelíbilo. Vyhodil zadníma nohama a já si to přímou čarou namířila do trávy. V té rychlosti jsem neměla sebemenší šanci se udržet v sedle. Hlavou jsem se praštila do země a pálil mě celý pravý bok a rameno, na kterém jsem přistála. Nějakým zázrakem jsem si nevyrazila dech, a tak jsem jen rozmazaným pohledem sledovala Windmilla, jak pomalu mizí pryč.

Během několika vteřin u nás byl Nick. Seskočil z Pumpkina a s hrůzou v očích si ke mně klekl.

„Do prdele," zaklel, pomohl mi do sedu a nechal mě, ať se o něj zády opřu, protože jsem se sama nedokázala udržet v sedě. „Jsi v pořádku? Co tě bolí?" V hlase mu zněl opravdový strach.