Vítá vás Montana

·26·

100 %

|·Nick

A bylo to tady. Jestli jsem se cítil jako největší hajzl? Nevím. Nepamatuju si to, protože od toho, co jsem zjistil, že Dolores už je pryč, nevěděl jsem, co se sebou.

Otec byl na cestě. Tentokrát to vzal chytře a nevláčel se sem autem až ze Seattlu. Do Montany přiletěl a zapůjčeným autem mířil na ranč. Věděl jsem, že kdybych teď zvedl telefon a řekl mu, že tady zůstanu, bez protestů to otočí a pojede zpátky domů. Ale já to neudělal.

Co mě tady v Montaně čekalo? Jako místo pro vyčištění hlavy super, ale bydlet tady? Celý život jsem žil ve městě. Netušil jsem, co bych tady dělal. Mně patřily velkoměstské zácpy, bary, soudy, drahé obleky a auta a samozřejmě drahej chlast. To jsem měl raději zůstat tady a až do konce života kydat hnůj? Nebyl jsem pro to stvořenej.

A potom tady byla Dolores. Tak moc jsem jí chtěl nabídnout, ať odjede ona se mnou. Mohla žít se mnou, protože u otce jsem už bydlet nehodlal. Pořídil bych jí ty nejdražší šaty, na jaké by si ukázala a chodila by se mnou po všech těch snobských večírcích. S ní by to bylo snesitelnější. Za volantem mýho milovanýho Jaguara by jí to slušelo. A kdo ví? Třeba by se jednoho dne stala paní Spiersovou.

Dolores Spiersová. To jméno mi na jazyku nechávalo sladkou chuť.

Ale věděl jsem, že tohle nebylo pro ni. Byla z úplně jiného světa, pomalu by ji to ubíjelo. Nikdy by mi neodpustila, že jsem ji odtáhl z otcova ranče a přivedl ji do společnosti, kde každej druhej byl ztělesněním faleše.

Nejdřív jsem proklínal sebe a potom Mitchella za to, že přinesl to podělaný pivo a my se opili a já vyklopil, co k ní cítím. Proklínal jsem taky Dolores za to, že to moje vylévání si srdíčka slyšela. Bylo by to teď pro nás oba lehčí, kdyby nic netušila. Chtěl jsem se zachovat jako ten chladný Nick, kterým jsem byl, když jsem sem začátkem léta přijel. Ale nešlo to. Ty lívance, které na mě čekaly v kuchyni mě rozbrečely. I přes to, že jí muselo být jasné, že jako zbabělec zmizím, si dala tu práci a udělala mi snídani. Nezasloužil jsem si ji.

A tak jsem brečel jako malé děcko, kterému chcípnul křeček. A nešlo to zastavit. Nikdo tenhle můj emoční výlev neviděl, tak jsem se tomu ani nebránil.

Jenomže taška a kufr s mými věcmi už ležely v předsíni a otec měl každou chvílí dorazit. Takže jsem se snažil dělat, jako že se nic neděje.

Srdce mi v hrudi divoce bušilo a žaludek dělal takový salta, až jsem si myslel, že se pozvracím. Pořád jsem se mohl rozmyslet. Byla by to pohádka, žít s ní tady. Ta pitomá příroda na mě měla dobrej účinek. Žádný rušivý elementy v podobě falešných přátel, kteří mě neustále tahali do klubu.

Já se chtěl rozmyslet. A zároveň nechtěl. Byl jsem prostě v hajzlu. Nevěděl jsem, co dělat. Táhlo mě to na dvě různé strany, až mě to rozervalo.

Protože zazvonil otec.

Už od mámy jsem věděl, že jednou prdelí na dvou židlích sedět nemůžeš, a tak jsem se sebral a utřel slzy, které mi pomalu zasychaly na obličeji. Když už jsem se měl zachovat jako hajzl, tak žádná zpátečka. Utnu to rovnou, ať se s tím oba dva můžeme co nejrychleji začít vyrovnávat.

Opláchl jsem si v kuchyni obličej studenou vodou a vydal se otevřít otci. S úsměvem mě přivítal a já mu záviděl, že se netopí v podobných sračkách jako zrovna teď já. „Kde máš Dolores?" zeptal se a já se od něj nechal vtáhnout do objetí. Jeho jsem z toho chtěl vynechat. Trápil by se potom za mě i za Dolores, protože nás oba miloval.