Vítá vás Montana

·11·

20 %

|·Nick

Kdybych v téhle situaci byl o několik měsíců dřív, věděl bych, jak si to u naštvaný ženský spravit. Omluvný pohled a sex to u Rebeccy vždycky vyřešily.

Jenže tady nešlo o moji bývalku, která mě teď nemohla ani vidět. Tahle ženská byl jinej oříšek. Navíc bez jakýhokoliv sexuálního napojení na mě. Těžká situace.

Dal jsem tomu čas. Jít hned za ní by vedlo k hádce, kterou by pravděpodobně tenhle barák nepřežil. Její zlostnej pohled dokázal propálit skrze člověka díru, s barákem by to neměla tak složitý.

Co mě to sakra napadlo, vychrlit na ni všechny ty věci? Ona mi taky při první příležitosti nevmetla do ksichtu moje hrozný vlastnosti. Třeba to, že jsem nehoráznej kretén.

Takže jsem přemýšlel, jak to urovnat, když sex nebyl v nabídce usmiřovacích možností.

Dvě hodiny po tom, co se zabouchly dveře Doloresiny ložnice, jsem nebyl o moc chytřejší. Jako nejlepší možnost jsem zatím bral upřímnou omluvu. Tady ale hrozila možnost, že mě pošle někam. No co. Nebyl jsem v tu chvíli zrovna kreativní.

Vyšlapal jsem těch pár schodů do patra a zůstal stát před jejím pokojem. Měl jsem připravenou řeč, ve které se nesmělo nic podělat, jinak by byla úplně o ničem. Takže jsem pohřbil veškerou svoji mužskou hrdost a zaklepal. Žádné dále se ale neozvalo. Zkusil jsem teda svoje mizerný štěstí a s dalším zaklepáním vešel.

„Jdi pryč." Její hlas nebyl zrovna ten nejvzornější příklad přívětivosti. To mě ale nesmělo odradit.

„Dolores, chtěl jsem-"

„Řekla jsem jdi pryč, sakra," vyštěkla a v pozici v jaké byla - schoulená v miniaturním klubíčku na posteli - vypadala jako malej vzteklej koblih.

„Podívej, to co jsem řekl-"

„Vypadni!" zařvala na mě a vzápětí nato letěl mým směrem polštář, který mě ale o velký kus minul. Dobře, tak ještě nebyl čas na omluvu. To mi aspoň dalo možnost ji vylepšit.

Bylo něco po páté. To znamenalo, že za chvíli bude doba, kdy Pumpkin dostává najíst. Mohl jsem se o to postarat a přidat to ke své omluvě. Taky jsem plánoval uklidit kuchyň a uvařit něco extra dobrýho. Jediný, do čeho jsem se nehodlal pouštět bylo krmení toho hnědýho démona v ohradě. Na to jsem se měl fakt rád.

Takže jsem začal tou příjemnější prací. Pumpkin se líně procházel po ohradě a sem tam uždibl kus trávy. Nebyl takovej problém ho odvést do stáje. Byl to pohodovej kůň, co měl rád svůj klid a taky lidi. Celou cestu mi nosem jemně šťouchal do zad, jestli by ze mě nevyloudil nějakou dobrotu.

Najít krmení byl v té obrovské stáji trochu problém. Ale podařilo se. Plavák mě netrpělivě vyhlížel z boxu, uši nastražené a já si vzpomněl, jak jsme s Drewem krmili koně u babičky. Nebyl to tak pohodovej typ jako Pumpkin, takže jsme s bráchou často z jeho boxu utíkali, ale nebáli jsme se. Byla to pro nás zábava.

Pumpkin ztratil o moji osobu zájem v tu ránu, kdy jsem se objevil s jeho večeří. Ale ještě jednu službu jsem mu prokázat mohl. A to byla večerní hygiena.

Před boxem ležel otevřený kufřík s čištěním. Vzal jsem z něj jeden kartáč a jemnými krouživými pohyby se dal do čištění.

Když byl babiččin kůň zrovna v dobré náladě a nechoval se jako bestie, rozdělili jsme si s Drewem práci a hýčkali si ho. To znamenalo, že Drew měl na starosti čištění kopyt a já čištění srsti. Taky to znamenalo, že si nás babiččin kůň koncem léta oblíbil. Potom měl ale po zbytek roku prostor, aby na nás zase zapomněl.