Vítá vás Montana

·6·

11 %

|·Nick

Jakmile se za námi zabouchly dveře domu, Dolores někam zmizela. Po chvíli jsem mohl slyšet téct vodu ve sprše.

Celou cestu z města mlčela. Naštvaný Mitchell sice na atmosféře taky nepřidal, ale nemyslím, že za tu její divnou náladu mohl čistě jen on. Po tom, co jsem na aukci viděl, mi taky moc do řeči nebylo.

Přijeli jsme něco málo po osmé večer, a než se stihli ti dva rozloučit, usmířili se. Mitchell ji objal a naříkal, jak přehnaně reagoval. Proč to takhle lehce nemohlo jít i mezi mnou a otcem? Bylo by to všechno mnohem snazší.

Šel jsem se převléct do něčeho čistého. Smrděl jsem jako pochodující stáj, což mě šíleně vytáčelo, a Dolores samozřejmě zabrala koupelnu. Tak mě napadlo, jestli nemají ještě jednu sprchu v posilovně, o které se zmiňovala. Připadalo mi divný, že v takhle obrovským baráku by byla jenom jedna. Sebral jsem tedy u mě v pokoji všechny věci co jsem potřeboval a vydal se dolů.

Posilovnu jsem našel poměrně snadno. Byla to obrovská místnost, jako kdyby tam trénovali olympioniky. Na co jim to tady všechno bylo? Beztak na cvičení neměli čas.

Taky jsem si mohl pogratulovat, jak chytře jsem uvažoval, jelikož další koupelna s toaletou byla hned naproti. Modlil jsem se jenom, aby tekla teplá voda, když se ta osoba nahoře sprchuje.

. . . . .

13 %

|·Dolores

Myslím, že jsem ve sprše musela strávit víc jak půl hodiny. Nebyla jsem schopná vylézt ven. Stála jsem pod proudem horké vody a přemýšlela o věcech, které jsem dnes odpoledne viděla.

Ta zubožená zvířata... Dělalo se mi špatně z lidí, co se dokázali chovat takhle. Nebolelo je snad sledovat utrpení bytostí, které na nich byly závislé?

Po nekonečně dlouhé době jsem se donutila zastavit vodu. Otevřela jsem dveře sprchového koutu, vylezla ven a chtěla jít pro ručník, který byl přehozený přes umyvadlo, když se ozvalo klepání na dveře. Ještě že jsem se zamkla.

„Ano?" vyšlo ze mě poněkud roztřeseně.

„Ehm..." slyšela jsem první nervózní odkašlání. „Tady Nick. Chtěl jsem se zeptat... Jestli... Jestli bys... Jestli nemáš... Jestli nemám uvařit večeři."

Stála jsem tam ztuhlá, zatímco ze mě kapala voda, a připadala jsem si, jako by nás dělila jen tenká papírová clona a ne zamčené dveře.

„To by bylo fajn," vyšlo ze mě přiškrceně a už jsem sahala po ručníku. Co ho to sakra napadlo, že bude vařit večeři? Jako by ho ještě neunavilo, že se celý den choval tak nějak normálně. Souhlasil, že pojede s námi na tu aukci, snažil se zapojit do konverzace a chvíli dokonce mluvil o svém životě. Nečekala jsem, že to s ním půjde tak snadno.

Převlékla jsem se do legín a starého trička a sešla dolů. Nick už v kuchyni chystal suroviny na večeři. Našel dokonce koření, o kterém jsem vůbec netušila, že ho mám.

Dobelhala jsem se k lednici pro láhev vína. „Dáš si se mnou?" zeptala jsem Nicka, který už začal krájet zeleninu. Krátce vzhlédl a kývnul na souhlas. Rozlila jsem tedy do dvou sklenic a sedla si ke stolu. Zvažovala jsem, o čem mluvit. Nechtěla jsem říct něco, co by ho donutilo se zase stáhnout do sebe.

„Jak se ředitel právnické firmy dostane na dva měsíce na Aljašku mezi losy?" zeptala jsem se po chvíli, co jsem přemýšlela, jestli nemám raději mlčet. Přestal krájet a otočil se na mě.