Každý rok, co jsme zde, se nám otevíraly nové dveře.
Vždycky nám dali více prostoru a možností, kde trávit čas.
Zřejmě, abychom se nezbláznili nudou a neskončili tu pak za pár let znova, tentokrát ze strany lidí přivázaných k židli.
Po prvním roce nám dali k dispozici skleník, což byl ráj pro spoustu z nás. Po druhém roce následovala herna, kde byl bowling a spoustu společenských her a samozřejmě mnoho dalších kouzel.
Upřímně nechápu, jak se jim podařilo tyhle místnosti zatajit.
Myslela jsem, že jsem tu prolezla už všechno.
Ale pořád to pro mě i ostatní bylo jedno velké bludiště.
V třetím roce nám ukázali svá zvířata, které byly použity v našich úkolech a nyní k nim máme volný přístup. Vrány, hadi, slepice, žáby a nejen to… Zvířat tam bylo, jak v zoo.
Ve čtvrtém přišlo to nejlepší a to bazén.
V nových místnostech jsme trávili spoustu času a skoro ani nevěděli, co nuda je.
Tohle ale nebyla jediná změna.
Taky jsme se začali čím dál tím víc bavit s jinými mučedníky.
Všichni jsme na tom byli stejně, a tak se všichni stali tolerantnějšími a celkově jsme si rozuměli.
Stačilo jen chtít.
Hlavně bylo okolo mě více lidí a já si připadala už tak nějak normálně a přirozeně.
Nepamatovala jsem si moc svůj život předtím.
Tohle byl můj domov a tihle lidi byla má rodina.
Každý den jsem trénovala a zlepšovala se.
Nedělala jsem to už pro pocit jistoty a bezpečí a kontroly nad svým tělem, ale hlavně proto, že to byl únik z reality.
Bavilo mě to.
Ráda jsem trávila čas s Alexanderem a líbila se mi ta moc, pro kterou jsem tak dřela.
Pořád jsem myslela na Rifa.
Nebyl jediný den, kdybych si na něj nějak nevzpomněla.
Byl součástí tohohle místa a nedal se odtud dostat a já to ani nechtěla.
Byla jsem osamělá, ale nikoho jsem si nepustila blíž k tělu, až na jednu chybu.
Jedna pusa z osamělosti, které jsem měla zabránit.
Jakoby to bylo včera.
Seděla jsem u stolu s mými přáteli a seděl tam i Lachtan.
Bylo to několik dní potom, co jsem zjistila, že Rif žije.
Byla jsem ztracená, osamělá a hrozně jsem potřebovala nějaký kontakt, který by Rifa mohl nahradit.
To samozřejmě ale nešlo.
„Podal by mi někdo kapesník?“ zeptal se Lachtan a všichni se na něj podívali.
Pamatuji si, že ze začátku z jeho přítomnosti nebyli moc nadšení.
Povytáhl na mě obočí a já mu od Nathana podala kapesník.
Ještě ale než jsem mu ho dala, jsem na něj propiskou napsala vzkaz.
Všiml si, přejel po něm očima a pak mi věnoval dlouhý pohled.
Ani jeden z nás se neusmál.
Neporušil dlouhý oční kontakt.
Chtělo se mi brečet.
Nebyla jsem psychicky vyrovnaná, jako teď po 4 letech tady.
„Mohu s tebou mluvit na chodbě?“ zeptal se mě a já si myslela, že tohle jsem chtěla.
Ne, ne tohle, to co jsem si přála, aby přišlo a ono se to nakonec stalo.
Tajný vzkaz, nebo spíš rozkaz.
Na chvíli jsem byla mimo kontrolu.
Přikývla jsem a pokrčila rameny, když na mě ostatní zvedli obočí.
Jakmile za námi zaklapli dveře, přitiskl se celou svou váhou ke mně a přitlačil mě na zeď.
A poté udělal to, o co jsem ho požádala.
–Prostě mě polib-
Jednoduchý vzkaz, jednoduchý rozkaz od holky, která byla zmatená a hrozně osamělá.
