Čekala jsem nejhorší, ale i tak jsem byla překvapená, když jsem si nahá stoupla před zrcadlo.
Těch modřin…
Těch ran…
Těch jizev…
Těch škrábanců…
Na mém těle bylo tolik podpisů, o něž jsem se neprosila.
Oči jsem měla oteklé a červené a dokonce jsem měla i prasklou žilku v oku, což vypadalo dost strašidelně.
Oblékla jsem se i přes velký zásah bolesti pokaždé, když jsem zvedla nějakou končetinu.
A čekala jsem na Alexandera s jídlem. Chuť jsem na to neměla, ale potřebovala jsem získat zpět svou sílu.
Nejhorší bylo, že jsem pořád myslela na ten pohřeb, mohla jsem toho říct mnohem víc, mohla jsem se bránit a někomu tam ublížit, aby cítili bolest, jakou cítím já.
Jenže na to nebyla energie a proto jí potřebuji získat zpět.
Lehl si i s botami na mou postel, jako by mu to tu všechno patřilo.
Seděla jsem vedle něj a jedla polívku a další věci, které mi přinesl.
„Pravidla pokoje mi zakazují hosty, nebudeš mít problém?“
„Mám tě hlídat, takže ne, nebudu mít problém,“ zasměje se.
Začnu pomalu jíst hlavní jídlo, což byly batátové hranolky s nějakým masem na bylinkách a k tomu zelenina.
„Jednou mi řekl Tam, že si na tebe mám dávat pozor. Proč? Vypadá to, že jste kámoši, když toho tolik víš, tak proč by mě varoval?"
Povzdechne si a podívá se na mě.
,,To je komplikovaný..."
Kdy se dočkám toho dne, kdy ke mně budou oba upřímní?
,,A v hodně věcech se nedokážeme domluvit..."
„Například?“
„Nebuď tak zvědavá a jez.“
Umlčí mě a mně dojde, že tohle z něho asi nedostanu.
Někdo najednou zaťuká.
Připadala mi povědomě, a pak jsem si vzpomněla.
Jmenuje se Zuri a je v mé skupině u Jess.
Mě a jí chválila, když jsme poprvé museli někoho zabít.
„Ahoj, jen mě napadlo, jestli dnešní práci nemám vzít za tebe. Nevadilo by mi to…“
„Práci?“ zeptám se zmateně.
„Jo, došla na tebe řada.“
Ou, aha.
„Chápu, že je to teď těžký tak jen, jestli nechceš pomoc.“
Vypadala tak přísně a mocně, měla jsme z ní dost velký respekt.
Přesto mi ale nabízela pomoc.
„Ona to zvládne,“ řekne jí Alexander a mně došlo, že on je tu taky a na mé posteli.
Tohle se nesmí dostat z mého pokoje.
„Ano, já to zvládnu, ale děkuji.“
Podá mi složku se jménem mé oběti a lehce se usměje.
Pak když už skoro zavírá dveře tak se zastaví.
„A Fioletto? Buď víc kreativní. Neboj se experimentovat a víc mu ublížit před jeho smrtí. Tenhle člověk si psal s malou holkou a lhal jí o svém věku, a pak jí vylákal ven a znásilnil jí. Zaslouží si bolest,“ mrkne na mě a odejde.
Praštím sebou zpět na postel a pročtu si jeho složku.
„Bolí mě celé tělo, jak ho mám asi mučit, když sotva chodím.“
„Podle mě se tě lekne, jen co přijdeš k němu. Ty modřiny, co máš na těle a obličeji jsou fakt děsivý.“
„Teď mě napadlo. Kde jsi byl ty, když se to stalo?“
„Spal jsem… Měl jsem za sebou náročný den.“
Člověku přijde absolutní, že zaspal něco takového, přišlo mi to skoro až nemožné.
Vysvětlil mi, jak bych mé oběti mohla způsobit velkou dávku bolesti bez jakékoli práce a já pečlivě poslouchala.
Mučení mám za asi 3 hodiny, mezitím jsem odpočívala, četla si, a mazala si své rány krémem, který mi Alexander přinesl.
Pálilo to jak čert.
Koukala jsem do stropu a pořád myslela na Rifa, nemohla jsem ho dostat z hlavy.
Sice jsem se cítila lépe, ale nebylo to prostě jako dřív…
Když někdo zaťukal, doufala jsem, že to jsou holky, ale byl to Alexander.
Zdá se, že čas ubývá rychleji, než jsem si myslela.
Šli jsme společně klasickou cestou a nevím, jestli jsem byla paranoidní, ale připadalo mi, že každý člověk, co kolem nás prošel se na mě díval, jako na nějaký hrozně zajímavý film.
Jakmile se ale pořád před námi dva kluci na mě otáčeli, došla mi trpělivost.
Rychlým krokem jsem je zastavila a stoupla si před ně, takže jsem jim blokovala cestu.
„Vidíte tady někde promítací plátno?“ zeptám se jich.
Oba měli zmatené a špetku vysrašené obličeje.
„Tady nejste v kině. Já nejsem kino, takže sakra nečumte.“
Poté jsem se podívala dozadu na smějícího se Alexandera, pomalu šel ke mně.
Když jsme chtěli zase vyjít před námi se objevil Lachtan.
Stojí tu už dlouho?
Dlouze vydechnu.
Kouká na mě tak, jako ostatní.
„Ty slova platila i pro tebe, pokud jsi je slyšel. Tady ti kluci ti je klidně zopakují,“ řeknu mu a odejdu.
Vstoupím do dveřích a setkám se s dost mladým mužem.
Jeho činy jsou ohavné, je smutné, že v takhle mladých lidí je tolik zla.
„Jmenuji se Fioletta. Máš nějaké tušení, co tě dneska čeká a proč?“ zeptám se, sundám mu izolepu z pusy a sednu si naproti němu.
Měl krásné oči, pro takové bych vraždila.
Nemluvil, přišlo mu to zbytečné.
„Tak fajn.“
Smetla jsem ze svých šatů neviditelný prach a šla ke skřínce s nástroji.
Vzala jsem si 10 jehel a abych ho vystrašila, tak jsem vyndala i obrovský nůž.
„Co jste sakra zač?“ zeptá se.
„Mučedníci spravedlnosti,“ odpovím poprvé až moc hrdě.
❤❤❤❤
Mějte krásný zbytek dne!
✴✴
⚠
Já si jdu dát pizzu :D, a pak přidám ještě asi nějakou kapitolu.
⚠
❤❤❤❤
