Pěna mi zcela zakrývala tělo, takže jsem se tolik nenaštvala, když mi Monica přišla do koupelny.
„Jestli sis nevšimla, tak jsem nahá, co chceš?“ vyštěknu na ní otráveně.
Někteří lidi si laskavost a milá slova nezaslouží.
Je to plýtvání.
„Abychom se pochopily. Ráda bych, aby ses nepletla mezi mě a svého tátu.“
„To myslíš jako jak? Však se s ním kvůli tobě skoro vůbec nevídám...“
„Prostě se mezi nás nepleť, my k sobě patříme.“
To trochu znělo jako vyhrožování, ale já jsem už zvyklá.
Už když mi jí táta poprvé představil, věděla jsem, že si nebudeme rozumět. Všechno na ní bylo falešné a ani ona se mnou neměla plány o tom, jak z nás budou skvělé kamarádky.
„Můj táta patřil jen k jediné ženě... A kdyby mu jí někdo nevzal, tak by s ní ještě teď šťastně žil.“
Usměje se a pohladí mě po hlavě jako poslušného psa.
Ta žena je k smíchu.
Celý tenhke rozhovor je k smíchu.
„Zlato, tvůj táta mi říkal o tvé mamce. Stejně by se rozešli. Nehoda tvé matky byla očividně osud.“
Zmatenou a s pochybami mě nechala v koupelně samotnou.
Nejspíš mě chtěla jen vyprovokovat, takže jsem se snažila na náš rozhovor rychle zapomenout.
A rozhodně jí nevyhovím, tátu si ukrást nenechám.
Už mám jenom jeho.
Před spaním jsem ještě rychle zašla za tátou do pracovny a svalila se na gauč, který tam má.
„Jak to, že ještě nespíš?“ zeptá se a dál se dívá do svého počítače.
„Mám strach usnout.“
„Fioletto, jsi statečná dívka a spánek by neměl být tvůj nepřítel…Nemysli na to a nech se jím prostě pohltit.“
Už od malička trpím nočními můrami a někdy jsem i náměsíčná.
Mluvím ze spaní, chodím a volám o pomoc.
Každý den se potkávám tváří tvář mému strachu a to je vyčerpávající a děsivé, proto je spánek můj nepřítel. Ale žiju s tím už dlouho a táta má pravdu, díky tomu, že mě můj strach neovládá, jsem statečnější.
S touhle myšlenkou jsem v klidu usínala ve svém pokoji, který byl hned vedle tátovy pracovny.
Když jsem jí ve škole uviděla, přemýšlela jsem, že jí o tom řeknu. Zase se mi to stalo a všimla jsem si, že i ona má malé jizvičky na předloktí, jenže pak mi došlo, že už se nebavíme. Čas lidi mění a my si jeden čas začaly jít hrozně na nervy.
Přestala jsem se s ní bavit a obě jsme tak byly šťastnější.
Ale byla jediná, o které vím, že se jí to taky stalo.
Za pokus přeci nic nedám.
Šla jsem směrem k její lavici.
Zrovna si připravovala učebnici biologie na první hodinu.
Stoupla jsem si před ní a lehce se na ní usmála a ukázala jí mou ruku a záda, kde byly nové jizvičky.
Zkousla si ret, to dělala Elen hodně často.
„Tohle tady nebudeme řešit, musím si ještě přečíst, co jsme dělali minulou hodinu…“
Chápavě přikývnu, škola pro ní byla vždycky priorita číslo jedna a o něčem takovém je lepší mluvit v soukromí.
„Můžu se u tebe dneska stavit?“ zeptám se.
Bydlíme ve stejné ulici, akorát každá na opačné straně.
Když jsme byly menší, nehnula se jedna bez druhé nikam.
„Dobře, tak nějak v 5 hodin?“
Přikývnu a nechám jí studovat. V biologii bereme prokaryotickou a eukaryotickou buňku, kreslili jsme, jak vypadají a z čeho se skládají.
Dále následovala dvouhodinovka angličtiny, která byla jako obvykle strašně nudná a protáhlá, jediný plus na ní je, že máme až moc mladého a hezkého učitele.
Hezky se na něj kouká a má milý hlas. Nebudu lhát, že v mých nereálných představách mě nenapadla myšlenka, že bychom něco spolu měli, ale jak říkám je to nereálné a směšné.
Ale ty pohledy a úsměvy, kterýma mě obdarovává každou chvíli, no možná na nich opravdu něco bude…
A nebo spíš rozhodně ne.
Následovala literatura, kde jsme opakovali na test, který mě čeká další hodinu z Jana Ámose Komenského. Dále jsme měli matiku a fyziku, což jsou předměty, u kterých si vždycky připadám jako nejblbější člověk v celé třídě, možná i na celé planetě.
A poslední dvě hodiny byl tělocvik, který naštěstí se dal nějak přežít.
A pak mě už zajímali pouze dvě věci – oběd a pátek, který je konečně dneska.
Když jsem šla k Elen, byla jsem z nějakého důvodu hrozně nervózní. Její mamka mě objetím a milými slovy přivítala a navedla do pokoje mé bývalé kamarádky.
Dlouho jsem tu nebyla, ale jejich baráček byl pořád stejný.
Vzpomínala jsem, kolik zábavy jsme společně tady u ní nebo u nás doma zažily, třeba když nás napadl příšerný nápad sjet na sáňkách schody.
Au, doteď mám na hlavě jizvu a už jen ta představa a vzpomínka je plná bolesti, kterou jsme si samy způsobily. Ale i tak to byl šťastný okamžik a právě teď, přímo před sebou jsem viděla dvě holčičky, jak dychtivě chtějí sjet schody a musela se usmát.
To všechno ale bylo už pryč.
Důležité je, co bude následovat.
A následování bude zajímavé, to můžu slíbit a odpřísáhnout!
