Byla jsem unavená, jelikož jsem toho moc nenaspala, ale i tak jsem byla ve střehu, protože jsme právě šly ve velkém houfu holek a kluků stejného věku, širokou chodbou do jedné místnosti, kde nám kaktusáci řeknou, co mají na srdci.
Pokud teda něco jako srdce vůbec mají.
Chodba byla dlouhá a já si jí moc nemohla prohlédnout, protože všude byli lidi, kteří by mě zadupali, kdybych zpomalila.
Byla příjemně osvětlená hezkými maličkými žárovkami a my jsme nakonec prošli jakousi bránou a skončili v obrovské místnosti, která mi úplně vyrazila dech.
Byla obrovská a já si připadala jako na dovolené v nějaké luxusní chatě.
Byla laděná do hnědé barvy, všude byla starodávná křesla a pohovky se stolky, na niž byly krásné hortenzie.
Vypadalo to tam moc útulně.
Taky tu byla spousta krbů.
Nejvíc krásné ale bylo, že když jsem se podívala nahoru, viděla jsem krásně modré nebe, strop byl totiž skleněný, tudíž průsvitný.
Z místnosti ještě vedly dvoje schody do patra a tam to vypadalo úplně stejně, akorát tam byly knihy.
Kaktusáci nás vyzvali, ať se posadíme. Sedla jsem si do křesla a Sarah, kterou jsem právě zaregistrovala, si lehla na pohovku.
Vypadala tak klidně a uvolněně.
Jí se tyhle situace asi dějí často...
Začala jsem přemýšlet, jestli třeba nefetuje, nebo nepije, jenže to by už dávno vyprchalo.
Rozvalila se na pohovce tak, že by se tam už nikdo nevešel, naštěstí místa bylo dost.
Její červené místy až zrzavé vlasy byly rozcuchané a evidentně čerstvě umyté.
Měla maličký nos a rty a takový ten přirozeně roztomilý vzhled.
V očích jí vlály plamínky.
Na rozdíl ode mě měla délku vlasů na ramena, já až pod lopatky.
Nebyly jsme si podobný, vzhledově vůbec, přesto jsem u nás viděla něco stejného.
Obě jsme vypadaly vyrovnaně, jenže Bůh ví, co se za chvíli dozvíme.
Hlasitě jsem zívla a protřela si oči, ale měla jsem dobrou náladu, takže úsměv mi na tváři nechyběl.
Koukala jsem po ostatních a přemýšlela, jestli někoho z nich neznám, ale po několika smrtelných a vražedných očních kontaktech jsem se na to vykašlala.
Uvelebila jsem se na pohodlném křesle a zavřela oči, dokud jsem neuslyšela hlasité písknutí a jeden z kaktusáku nezačal mluvit.
„Poprosím o ticho. Děkuji,“ řekl kaktusák, kterého jsem poznala.
Byl to ten, co mi přišel sympatický a řekla jsem mu, jestli by mi nemohl přinést sluchátka, protože jsem stejně jako on nechtěla poslouchat nějakou holku.
„Ohledně vašich pokojů tady mluvit nebudu, vše jste měli shrnuté na papíře, který jste si měli přečíst. Jen bych k tomu rád dodal, že tresty se za přestupky opravdu udělují, takže to neberte na lehkou váhu... Teď asi k důležitější věci, protože jste určitě všichni moc zvědaví, co bude obnášet váš úkol. Vlastně to bude stejné jako vaše zkoušky, bude to vaše práce po dobu 4 let a budete, nebo aspoň my vám říkáme, mučedníci. Vy jste experiment, který se kazí... Ve vašem světě je až moc zla a systém a společnost se pomalu hroutí. Váš úkol bude zabíjet lidi, kteří selhali. Budou to lidi, kteří znásilňovali, zabíjeli, mučili, vydírali, vraždili, ubližovali, nebo se prostě nepovedli, selhali… Nebudou to žádní andílci, nezabijete nikoho, kdo by si to sám nezasloužil. Je vás přesně 51, a to 17 holek a 34 kluků. Lidi, kteří zkoušky zvládnou a hodí se pro tuhle práci, je málo a vy jste mezi nimi. Možná vás zajímají, proč si tuhle práci neděláme sami a je to jednoduché, mi neradi děláme špinavou práci,“ řekne a usměje se na všechny přítomné, včetně mě.
Proč mi připadá atraktivní ty jejich ostny?
Hrozně bych si na to chtěla sáhnout. Pořád jsem si jeho slova moc neuvědomila.
Jsem člověk, kterému věci dochází hrozně pomalu, takže na mě nešla vidět tak velká reakce jako na ostatních.
Slova jsem slyšela, ale zatím jim nerozuměla.
„Máte nějaké otázky?“ zeptá se a já se koukala po místnosti, jestli někdo nepromluví.
Jeden kluk se opatrně přihlásil.
„Takže jako budeme nějaký mučedníci spravedlnosti, nebo co? Jak bude to mučení a zabíjení probíhat?“
Odpoví mu jiný kaktusák, ten, který u něj seděl nejblíž.
Pořád jsem v hlavě slyšela jen slovní spojení Mučedníci spravedlnosti.
Byla to k neuvěření.
A trochu i směšné, i když vlastně spíš ne, na tomhle nic k smíchu rozhodně nebude.
„Klidně si říkejte, jak chcete, i Mučedníci spravedlnosti, je nám to úplně jedno. A zabíjení bude probíhat úplně jednoduše, pro někoho z vás to bude jednoduché, pro někoho těžší, ale každý si vždycky zvykne. Přijdete do místnosti, kde bude svázaný váš člověk a vy si s ním můžete udělat, co chcete, cokoli vás napadne, ale podmínka je taková, že až vyjdete, váš člověk bude mrtvý. Můžete si s ním povídat, zjistit, co je to za zrůdu, můžete ho mučit nožem, hranice v té místnosti neexistují,“ odpoví mu a kluk, který náhle zblednul, přikývne.
„Co když ten člověk bude nevinný? Nebo své chyby bude litovat?“ vylítne ze mě.
„Máme ty lidi detailně prověřený, takže víme na 100%, že jsou vinný,“ odpoví mi kaktusák, kterého ale neuvidím.
„Co když své chyby bude litovat?“ zopakuji hlasitěji a rozhlédnu se po místnosti, kdo mi odpoví.
„No a co? Bude ti líto člověka, který bude litovat, že zabil nevinného?“ zeptá se a já ho spatřím.
Neubráním se úsměvu.
Lachtan leží rozvalený na jednom křesle kousek ode mě a vážně se na mě kouká.
Jeho kudrnatý vlasy jsou hezky objemný a pár pramínků mu padá do očí.
„Nebude mi ho líto.“
Přikývne a už se na mě nepodívá.
Padlo několik dalších dotazů.
Mně si líbila otázka, kterou řekla Sarah.
„V kolik je snídaně, oběd a večeře? Já jen, abych to nepropásla.“
Spoustu lidí se lehce rozesmála, včetně mě a taky si získala pár vražedných pohledů od kaktusáků.
„Kaktusákům se tvá otázka asi nelíbila,“ pošeptám jí.
„Kaktusákům?!“ řekne hrozně hlasitě a propukne v nezastavitelný záchvat smíchu.
„Pšt! Sakra Sarah, všichni na nás koukají,“ řeknu jí, ale taky se snažím bránit chuti se smát s ní.
Zhluboka dýchá a otírá si slzy ze smíchu.
„Můžete už laskavě přestat?! Uklidněte se. Chybí vám poměrně dost kázně. Na vás dvě si budeme dávat pozor, bacha ať si nevykoledujete nějaký trest. Ale abych teda odpověděl na tvou otázku. Na každé jídlo vás vyzvedne jeden z nás, takže ho nepropásneš, neboj.“
Na to mu jen ukázala palec nahoru. Možná to tu nebude tak hrozné, život je zvláštní a plný nových věcí a příležitostí.
Jsem tu z nějakého důvodu, jsem tu, protože se pro tohle hodím.
Možná jsem na místě, kde být mám.
Možná...
Děkuji za přečtení!
Brzy vyjde další kapitola.
✴✴
