Probudí mě lehké potřesení na rameni.
„Měla bys jít na pokoj, budeš mít problém, pokud tě tam nenajdou.“
„Problémy má už teď,“ řeknu se zavřenými oči pořád v polospánku.
Zasměje se a já ten smích poznám.
„Všiml jsem si, že moc nesekáš latinu.“
Otevřu oči a ihned spatřím ty jeho. Vlasy mu jako vždy padaly do obličeje a měl je nějak moc rozcuchané, ale radši jsem ani nechtěla myslet, jak vypadám já.
„Nesnáším latinu, mám jí jako předmět a je to děs.“
Pomalu se zvednu a ihned se chytnu za hlavu.
„Že jste nám dali něco na večeři do pití?“ zeptám se ho a on se provinile zasměje.
„Bylo jen pro uvolnění, z toho tě ani nemůže bolet hlava.“
No evidentně ano.
Chviličku bylo ticho a pak si Lachtan sedl ke mně na gauč, až podezřele moc blízko.
„Promiň za to v knihovně.“
„V pohodě Alexander mi vysvětlil, že bys se mnou neměl být vidět před ostatními.“
„Na Alexandera si dávej pozor.“
Opřu se a zadívám se na něj.
„A to jako proč? Včera mi pomohl, abych nedostala fyzický trest.“
Zkousne si rty.
„Prý budete uklízet, to není tak špatné. Dneska na vás zrovna dávám pozor já.“
Protřu si oči.
„Dneska mě čeká jedno mučení, a pak budu uklízet krev, no to bude skvělý den,“ řeknu sarkasticky.
„Jak jsi to včera zvládla?“ zeptá se a taky se uvelebí.
„A jak jsi tu mohla spát? Nejen že ten gauč je dost nepohodlný, ale navíc je tu zima."
„Když jsem spala, tak jsem to nevnímala, ale ta zima je hrozná to máš pravdu. Těším se na horkou sprchu. A k tomu včerejšku, no, nebylo to tak hrozné, nebo já nevím…“
Přikývne.
„Něco mě napadlo, pojď. Takhle se zahřeješ,“ chytne mě za ruku a vytáhne mě na nohy.
Teď už se mi úplně potvrdilo, že umějí ty ostny zatínat, protože to byl dotek, jako od normálního člověka.
Já ho ale přitáhnu zpět.
„Kam jdeme?“ zeptám se ostražitá.
„Klid, jen ke krbu. Je jich tu spousta, ale moc se nepoužívají. Ještě máš čas, neboj přijdeš na pokoj včas.“
Odněkud vezme zapalovač a rozdělá krb.
Dřevo začne praskat a já ucítím příjemné teplo.
„Budeš tu potřebovat najít věci, u kterých se uvolníš a uklidníš… Mě třeba uklidňuje právě oheň. Co tebe uklidňuje?“
Zamyslím se.
„Horká sprcha, objetí od někoho blízkého, koukání na oblohu, čtení…“
„Dobře, tak tyhle věci dělej. Když budeš klidná, bude to tu jednodušší.“
„Ty se potřebuješ hodně často uklidňovat?“ zeptám se.
„Žiju tu celý život, samá smrt, stres, neustálá fyzická aktivita... Od toho člověk potřebuje aspoň na pár minut utéct, takže ano, musím se hodně často uklidňovat, abych to tu přežil.“
