„Vypadáš mnohem lépe, než před...“
„Před čím?“ skočím mu do řeči a založím si ruce na prsou, i když to v té tmě logicky nemohl vidět.
„Ty víš před čím, a taky sama víš, jak jsi v tu dobu vypadala. Nejen fyzicky, ale i psychicky.“
„Jo, potřebovala jsem od někoho uklidnit, ale jaksi nikdo nebyl po ruce.“
To jsem kecala, spousta lidí ke mně chodila, a snažila se mi pomoc, ale ten koho jsem chtěla vidět nepřišel, a proto jsem všechny zazdila, což uznávám, bylo dost sobecké.
„Omlouvám se. Ani nevíš, kolikrát jsem za tebou chtěl přijít a utěšit tě, nabídnout pomoc...“
„Nemusíš mít pocit viny, není tvá práce mi dělat kapesník…“
„Ale ano je.“
Zavřu oči a zavrtím hlavou s mírným úsměvem, kterému se snažím zabránit.
Ucítím jeho dlaň na mém rameni, leží tam tak jemně a lehce, že jí sotva cítím.
„Teď ti dělat kapesník můžu a dokážu tě uklidnit. Jen mi to musíš dovolit.“
Povzdechnu si a otočím se k němu.
„Má to vůbec cenu? Nebaví mě na tebe koukat a bát se, jestli na nás někdo nekouká. Byl by to velký problém, kdybychom se bavili před tvými kamarády?“
„Všechno má svou cenu. Možná někdy budeme mít, jak to říct, veřejnou podporu? Ale teď, ještě po tvých výstupech, to není moc dobrý nápad.“
Zakašlu abych zamaskovala smích.
Prej po mých výstupech, protočila jsem oči.
Nechci mu dělat problémy a upřímně ani sobě.
Na mém těle už je dost modřin a jizev. Zato na jejich není nic, zasloužili by si taky nějaký trest.
Jenže za co je chci potrestat?
Myslím, že časem si věci urovnám a na něco přijdu, nebo přijdu na to, že to já a celkově má společnost je to špatné.
Nicméně, Bůh ví, kdy to časem přijde. Taky mě furt fascinovalo, jak to že je nejde zranit a jak dokázali nám lidem, jejich experimentu, odprogramovat ty ostny.
Možná se někdy na spousty otázek časem někoho zeptám, ale ne teď. Právě teď bylo důležitější a fascinovanější něco jiného a já si to nesmírně užívala a to Lachtanovu pozornost.
Sedli jsme si společně na jeden z gaučů a jen koukali z okna na oblohu a na déšť, který neustále dopadal na sklo.
Svou paži měl kolem mého krku a držel mě u sebe tak blízko a tak pevně, že jsem slyšela i jeho pravidelný tlukot srdce.
Uvolněně jsem se o něj opřela a zavřela oči.
Otevřela jsem oči a musela dlouho mrkat, než jsem dokázala zaostřit na mé okolí.
Byla jsem zmatená, myslela jsem, že jsem ve společenské místnosti, ale to byla chyba.
Vedle mě ležel Lachtan a já se na chvíli lekla, co se stalo a byla nervózní z mé ztráty paměti.
Pak jsem vydechla vzduch, co jsem ve stresu zadržovala a vzpomněla si, že jsem musela včera tam usnout a jsme na jeho pokoji.
Když jsme tu byli před tím, tak jsem viděla jen koupelnu, to bylo vše, možná ještě kus chodby.
Jeho pokoj byl více než dokonalý. Připadala jsem si tu jako venku, což bylo hrozně příjemné.
Měl tu velkou postel s pastelově modrým povlečením, též houpací síť ve stejné barvě, která byla u umělého okna a v něm byl plakát s motivem džungle.
Opravdu to vypadalo jako bych mohla z toho okna vyskočit do nebezpečné džungle plné zajímavých a barevně krásných rostlin a živočichů.
Jeho pokoj byl jen o trochu větší než ten můj, ale vypadal mnohem více útulně a zabydleně.
Měl tu docela kreativní nepořádek, takže se mu na podlaze povalovaly knihy a spousta oblečení a taky nějaké nádobí, ale vše to vypadalo tak nějak dobře, ne ten bordel, co mívám doma ve svém pokoji já.
Potichu jsem se zvedla a hledala hodiny.
Bylo by hodně špatné, kdyby mě tu někdo nachytal a tak jsem chtěla rychle zmizet do svého bezpečného pokoje, i když přiznávám, nejradši bych tu byla až do smrti.
Chtěla jsem udělat krok od postele, ale jeho paže mě přitáhla zpět k němu do postele.
Myslela jsem a vypadalo to, že tvrdě spí.
Asi je i dost dobrý herec, což je spíš špatná vlastnost než dobrá.
„Ne-ne-ne-ne, nikam nejdeš,“ řekne se zavřenými oči a já se k němu přetočím tak, abych na něj hezky viděla.
„Nechci odejít, ale můžou mě tady u tebe nachytat. Máš tu někde hodiny?“
„My je máme v hlavě, máš ještě hodně času, neboj.“
„Tak to mi budeš muset trochu víc vysvětlit.“
„Ne, já spím,“ zabručí a zase zavře oči.
Začnu s ním třást a křičet ať teda nespí a dostávala z toho záchvat smíchu, protože my s ním nešlo skoro vůbec pohnout.
„Proudí mě jen polibek z pravé lásky,“ zašeptá stále s očima pevně zavřenýma.
„Tak to abych šla nějakou najít,“ řeknu a jemu se zacukají rty do úsměvu.
„Je blíž než si myslíš.“
Povzdychnu si a rychle ho políbím na jeho teplé rty.
Ihned si mě ještě víc rukou k sobě přitáhne, ale já se mu vykroutím ue sevření a udržím mezi námi dost velký rozestup.
Byl to nevinný polibek a nestane se něco mnohem hlubšího a intenzivnějšího, což Lachtan pravděpodobně chtěl.
Já ale ne, pořád jsem byla zničená ze všeho, co se za poslední týdny stalo.
Odstrčím se od něho a lehnu si vedle něj.
Konečně má otevřené oči.
Začnu se porozhlížet okolo sebe a ještě víc prozkoumávat jeho pokoj, protože mi najednou bylo trapné se mu moc dlouho koukat očí.
On ale o svém pokusu mě políbit naštěstí nemluvil.
„Je těžký vysvětlit to s tím časem... Prostě si to představ jako bychom v hlavě měly hodiny a stačí si je jen představit a hned víme kolik je. Je to stejné jako ti vysvětlovat to s tímhle na ruce,“ zašeptá a najednou se mu objeví ostny na rukou.
„Je to pro nás prostě přirozené…“
„A ještě něco takového máte jinak?“ dychtivě se zeptám.
„No to s tím hojením už víš a na další věci časem buď přijdeš, nebo nepřijde. Neměl bych ti to prozrazovat.“
Chápavě přikývnu.
„Ale dost vážnosti, čeká nás dlouhý den!“
Lachtan je strašně zvláštní, je vtipný, ale zároveň vážný.
Taky neustále klidný a je schopen se mnou vlézt v oblečení do sprchy, což by ostatním připadalo jako pořádná blbost.
Byl prostě zvláštní.
Jako by hrál více rolí najednou a sám nevěděl, kdo je.
Domluvili jsme se, že se budeme scházet každý večer a pokaždé, když bude čas a bezpečná chvíle.
Bylo to tak divné, chtěla jsem v sobě najít nějakou zamilovanou emoci, nebo aspoň radost, že máme Lachtanem bližší vztah, což jsem si dřív přála a snila o tom, ale teď...
Je vše jinak.
Asi jako všechno tady.
Zajímá mě, jak moc mě to tady změnilo.
A hlavně co bude dál se mnou a Lachatanem a jestli někdy konečně přestanu vidět Rifa a vyčítat si jeho smrt.
💔
💔💔💔
💔💔💔💔💔
💔💔💔💔💔💔💔
💔💔💔💔💔💔💔💔💔
💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔
💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔
💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔
