Zaklepala jsem na dveře a vstoupila bez pozvání.
Možná řekla dále, ale to jsem neslyšela.
Usmála jsem se na ní a ona se na mě zvláštně zadívala.
Pořád jsem měla chuť brečet a asi jsem podle toho i vypadala.
Všimla jsem si, že v její posteli i sedí v tureckém sedu Kirk, který jí drží za ruku.
Zahřálo mě díky tomu u srdce.
A to jsem myslela, že po tom všem už takový hřejivý pocit nikdy nepocítím.
„Tak jak ti je?“ zeptám se a dám jí ruku na čelo, jestli nemá teplotu.
Smete jí a lehce se zasměje.
„Je to sice hezké, jak se všichni o mě bojíte, ale mně opravdu nic není. Jednou za čas přeci každého bolí hlava…“
„Ano, asi máš pravdu. Chceš přinést něco, co by ti pomohlo?“
„Colu,“ zašeptá zasněně.
„Nedává se náhodou Cola na žaludek?“ rýpne si Kirk.
„Tak prevence, ne?“ oplatí mu to Carly a já vyprsknu smíchy.
„Pokusím se ti to sehnat.“
A taky sehnala, ale nebylo to nic jednoduchého.
Lítala jsem sem a tam a musela hodně lidí dost uprosit, aby mi jí dali.
Těšila jsem se do svého světa, až si budu moc věci obstarávat sama a v obchodě.
Ale byla jsem za tento úkol moc ráda. Neměla jsem díky němu čas myslet. Na něj.
Šla jsem za Alexanderem do tělocvičny a i když byl dnešek opravdu hodně chaotický, tak jsem si našla chvilku si ho odchytit a říct mu, že bych se dneska jen protáhla.
Neměl nic proti.
„Řekni mi něco, co nevím,“ poprosila jsem ho.
„Něco, co mě zabaví v hlavě a odvede vtíravé myšlenky jinam.“
Protahovala jsem si nohy a on se zamyslel.
„Já nevím…“ začne pomalu.
„Když vy toho nevíte tolik...
Ale jen proto, že se nekoukáte moc blízko.
Nebo někdy se naopak snažíte moc vidět a přitom je to přímo před vámi. Navíc to, jak jste rozdělení je směšné. Se vším máte problém.
Barva pleti, jiná orientace, cokoliv uděláme jinak, vy nechcete přijmout. A to jak si hrajete na to, že je někdo výš a někdo zase míň je směšné. Kdybys jen věděla, co všechno tají třeba vaše vláda."
Polknu a vyslovím otázku, co se mi hned dostane na rty.
„Co například nevidíme? A teď nemyslím vládu, ale to, jak jsi říkal, že nic nevidíme a máme to přímo před nosem.“
„Všude okolo vás jsou například maličké kamery, které jsme tam dali my a to na ty nejméně nápadná místa. Sledujeme vás, studujeme, zjišťujeme, jak se daří našemu experimentu, vylepšujeme...“
Tohle nabíralo úplně jiný rozměr.
„Co dalšího nevíme?“
„Spíš je vtipné co víte, nebo spíš co si myslíte, že víte.
Protože v podstatě nevíte vůbec nic,“ zasměje se a zakrouží rameny.
Zvědavě zvednu obočí.
Povzdechne si.
„Asi bych o tom mluvit neměl...“
„Stejně to zapomenu,“ namítnu okamžitě.
Jenže on nic neříkal a tak jsem se ho snažila trochu popostrčit.
„Dobře, tak co třeba nemoci. Rakovina, HIV, chřipka a tak?
Proč to je?
To je nějaká chyba, nebo je to úmyslné?“
„No tohle je složitější, ale jak co… Nějaké nemoci si sami přivoláváte, nebo spíš vyvoláváte...
Ale něco je taky naše práce.
Různé pokusy a podobně.
Je to forma, která má za úkol se postarat o lidi, které třeba mi nepotřebujeme.
Nejsou nám k ničemu hodni..."
To znělo dost nelidsky a hnusně, jako bychom nebyli vůbec nic.
Jako by nebyl úspěch už jen, to že žijeme.
„Tak proč takhle nezabijete ty lidi, co nám dáváte na krk?“
„Jak říkám, jsou to jen pokusy, ale ne všechno.
Nějakou smrt nevinného nezabráníme...“
Zajímalo by mě, jestli moje mamka umřela kvůli nehodě, nebo to byl jejich zvrhlý pokus.
„A jak se vám podařilo nás naprogramovat, abychom neměly ostny jako vy?
A schopnosti jako vy?
A jaké vlastně schopnosti všechny máte?“
„Fioletto zadrž...
Vím, že jsi zvědavá, ale tohle není hra. Tohle vůbec nemáš vědět a na otázky, které teď pokládáš, ti odpovědět nemůžu.“
„Však to ale zapomenu…“ zopakuji.
„Zrovna u tebe moc dobře vím, že si časem na něco vzpomeneš.
Bude se ti o tom zdát v nočních můrách, které máš.“
„Jak víš, že mám noční můry?“
„A to je další vlastnost a blbost u lidí! Vůbec nemyslíte.
Vnímáš mě vůbec?
Co jsem říkal o těch kamerách?
Jsou všude a kdyby sis vzpomněla a někomu to řekla, hned bychom to věděli.
Navíc jsem s tebou už párkrát spal a slyšel jsem, jak noci prožíváš.
Klepeš se, prosíš…“
Zavrtila jsem hlavou.
Tohle jsem nechtěla, aby věděl.
„A jsou ty kamery i tady? U mě na pokoji?“
„Ne, tady ne.
Není to potřeba…“
„Tohle je šílené.“
„Pro nás ne… Ale věř mi, že více vědět nechceš.
Už jen kvůli tvé budoucnosti.
Prosím, pusť to z hlavy a neptej se už na nic takového.
Už jen to, že se s tebou bavíme, je poněkud pro ostatní riskantní a nemají na to moc kladný názor,“ zabručí.
Málem ze mě vypadla další otázka, ale jeho pohled mě zastavil.
„Běž si dát 20 koleček a zkus myslet na něco jiného.“
„A na co jako?“
„Třeba, jak se ti krásně zpevnilo tělo, od té doby co cvičíš.
A jak moc sexy teď vypadáš.“
Kopla jsem ho a opustila jsem smějícího se Alexandera.
Pohltila jsem nové informace, které jsem se dozvěděla a místo toho mi v hlavě neustále jela jeho pochvalná slova na mou postavu.
Doufala jsem, že když jsem kolem něj běžela, že si nevšiml, že se červenám. A taky doufala, že mé tělo moc nepozoruje.
Najednou mi přišlo, že už ani normálně běhat neumím.
A jedeme dál ❤❤
