Když mi do klece spadl had, myslela jsem, že tohle je můj krutý konec. Nemohla jsem se hýbat a strachem jsem se sotva mohla nadechnout. Hady jsem nesnášela a hrozně se jich bála.
Jen jsem si představila, jak mám zakousnuté hadí zuby v těle a začala jsem hrozně panikařit.
Jako bych už teď cítila jed, který se mi dostává do krevního oběhu. Představovala jsem si, jak moc to bude bolet.
Tělo mi určitě bude hořet a já budu škemrat o smrt.
Nebyla jsem odbornice na hady, ale klidně bych vsadila ruku, že zrovna tenhle je jedovatý.
Smrtelně jedovatý.
Byl celý tmavě zelený, ale měl zlatožluté odlesky.
Jeho barva mi trochu připomínala oči Lachtana.
Vypadal naštvaně, ale zatím se o nic nepokusil, jen si mě zkoumavě prohlížel.
Mačkala jsem se na sklo a snažila mít mezi námi co největší vzdálenost. Výkřiky, které šly z klecí ostatní, jsem se snažila ignorovat, ale moc to nešlo, ve skutečnosti jsem z nich byla ještě víc vystrašená.
V tu chvíli nepřemýšlíte nad tím, že je to jen jako, protože pro vás je to skutečné.
A smrt je v ten moment tak blízko a vy se jí extrémně bojíte.
Zevnitř jsem si kousala tvář a koukala hadovi do těch jeho strašidelných očí. Připadalo mi jako by se zvětšovaly a stejně tak jeho tělo.
Lachtan lehce zaťukal na sklo a já se na něj na chviličku podívala, ale jen na chvíli, bála jsem se, že jakmile ztratím pohled z hada, zaútočí.
„Heleď je to jednoduché. Až zaútočí, musíš si to správně načasovat a skočit mu plnou vahou na hlavu, aby tě nemohl uštknout. Pak už víš, co dělat.“
Nedokázala jsem v tu chvíli odpovědět, byl ve mně jen ten strašně velký strach, který narůstal.
Celé tělo se mi klepalo.
Jeho slova jsem slyšela a neustále si je opakovala v hlavě.
Čím víckrát jsem je v hlavě slyšela, tím pro mě jejich význam ztrácel smysl a já té větě najednou vůbec nerozuměla.
Díky tomu jsem byla ještě víc nervózní.
Had se najednou úplně přestal pohybovat a jeho hlava se trochu nadzvedla a právě když jsem se mu vzdorně podívala do očí, skočil na mě.
Neměla jsem šanci mu skočit na hlavu, ale aspoň jsem se mu vyhnula. Bylo to o vlásek.
Bezmocně jsem se koukala na hada, který svůj pokus ihned zopakoval.
Zrovna v tuhle chvíli bych chtěla mít schopnost mluvit s hady.
Nebo ještě líp, stát se zaříkávačkou hadů.
Jenže to byla jen hodně krásná představa, s realitou se nemohla ztotožnit.
Tentokrát se mi povedlo mu skočit na hlavu, ale jeho zbytek těla se hrozně vzpouzelo a bouchalo mě do nohou. Byla jsem najednou překvapivě v klidu, vzala jsem nůž a z hada byli dvě části.
Ještě tolik dlouhých vteřin jsem stála plazovi na hlavě, protože jsem měla strach, že se probudí.
Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala a koukala přitom na ty všechny ztracené životy.
Začínalo to v mé kleci smrdět smrtí a mně se z toho pomalu zvedal žaludek. Dlouho už to v téhle kleci nevydržím. Stoupla jsem si vedle hada a odsunula ho mými holými chodidly co nejvíc na stranu.
Pak jsem otočila k Lachtanovi, který měl soucitný a skoro až provinilý výraz.
„Ty tvé rady mě udržují tady při životě, to máte tak dobrý dezerty?“ zeptám se a snažím se situaci trochu odlehčit.
„Nejde mi o dezert, prostě se ti snažím pomoct.“
„Proč ale?“
Zamyslí se.
„Asi tě zase nechci vidět umřít.“
Lhal. Tohle nebylo ani trochu blízko k pravdě.
A já si tím byla naprosto jistá.
Zkousnu si ret a zavrtím hlavou, kéž bych mu rozuměla.
Kéž bych rozuměla sobě.
„U poslední zkoušky jsem vždycky umřela, že?“
„Ano.“
Bála jsem se toho, ne protože mě tam možná potká smrt, i když toho taky, ale protože jsem nevěděla, co bude ten nejhorší úkol.
Ten poslední.
Nejistota a nevědění mě uvnitř pálili zaživa.
„Gratulujeme, zbylo vás 6 a máme tu poslední úkol. Je to vlastně úplně nejjednodušší. Chceme po vás, aby jste se samy dostaly z klece a utekly tamhle těmi dveřmi,“ řekl jeden z kaktusáků a ukázal k jediným dveřím v místnosti.
Chtěla jsem se zeptat, jestli je to všechno, protože to znělo dost jednoduše, ale on začal opět mluvit.
„Samozřejmě je v tom háček, každou z vás pozoroval během těch 5 zkoušek jeden z nás, takže vás zná, ví, jaké máte slabiny, bude se vám snažit cestu hodně zkomplikovat. Nezapomeňte, že tady tu výzvu jste už 4krát neudělaly, takže si pořádně rozmyslete každý krok. Myslete a poslouchejte samy sebe, protože vaše mysl už tu byla. Pomůže vám.“
A pak přebývající kaktusáci odešli a zbylo jich tu jen 6.
Pro mě problém nebude se z klece dostat, dokázala jsem to už v podstatě před zkouškami, horší bude projít kolem Lachtana.
Sice si mě tu snaží udržet, ale jen tak mě projít rozhodně nenechá, tím jsem si byla jistá.
I jeho pohled zvážněl a byl nepřátelštější.
Nějaká z nás zašeptala všem hodně štěstí a my všechny jí na to odpověděly to samé.
Byla jsem najednou naštvaná, jak můžeme měřit sílu s někým, kdo za 1) zná naše slabiny za 2) je o dost silnější a větší za 3) umí vysoko skákat a za 4) má na celém těle zbraně?
Není to férová hra a oni to vědí, možná proto spousta z kaktusáků má teď spokojený úsměv.
Vyhoupla jsem se nahoru a zase opatrně lezla.
Nic mi neudělá větší radost než to, až zmizím z té hnusné klece plné mrtvol.
Povedlo se mi to až na 4 pokus a kdykoli jsem spadla do těch těl zvířat, pokaždé mi přejel mráz po zádech a bylo mi najednou špatně.
Když jsem byla nahoře, vzduch byl najednou o dost příjemnější a já cítila neuvěřitelnou svobodu.
I když jen na pár vteřin.
Musela jsem se soustředit, nebyl čas na odpočinek, teď ne.
Koukala jsem a byla jsem zatím jediná, které se povedlo dostat nahoru na klec.
To byla pro mě ta jednoduchá část, teď přijde ta horší.
Ale to nejhorší teprve přijde, nebo ne?
