63

274 25 0
                                    

Našli mě tam a nechápavě si prohlíželi mé tělo položené do obrovské kaluže deště, která se lehce míchala s krví mého zranění.

Ptali se, co se stalo, ale já byla někde jinde.
Cítila jsem takový klid na duši jaký dlouho ne.
To, že jsem s nimi nespolupracovala brali jako urážku a nevychovanost, proto mi udělili trest.
Bylo mi to jedno.

Slyšela jsem je, ale nehnula jsem ani brvou, když mi kaktusáci vymysleli trest.
Sešít si sama své zranění bez lékařské pomoci.

Pomohli mi na pokoj a po cestě jsem uviděla Alexandera, který měl nejdříve uspokojený výraz a pak lehce vyděšený, když viděl můj prázdný pohled.
Nechali mi na pokoj přinést jehlu, nit, desinfekci, nějaké obvazy a prostě všechen sterilní materiál, který byl třeba.

Byla jsem vděčná, že nechtěli, abych si to zašila před nimi, protože to by bylo mnohem horší a ponižující.
Nejen, že to bylo na blbém místě, kam si špatně uvidím, ale navíc mi nedali nic na bolest, takže to bude opravdu hodně bolet a tu radost mého utrpení jsem jim nechtěla poskytnout.

Když jsem ránu zkoumala, nebyla tak hrozná, ale šlo z ní dost krve.
Nebyla ani tak dlouhá, jak jsem si myslela.
Nebude to tak děsivé.

Osušila jsem se ručníkem a nejprve ránu pořádně opláchla vodou a vysušila.
Dala desinfekci a šla se opatrně převléknout, protože mokré oblečení se mi lepilo na tělo a já se díky němu klepala zimou.

Nadechla jsem se a vydechla a snažila se píchnout do vlastní kůže.
Zrovna když jsem k tomu už téměř donutila, mi do pokoje vtrhl Alexander.

Protočila jsem oči.

„Vypadni!“ řekla jsem mu naštvaně a trochu zahanbeně, protože jsem před ním stála jen v tričku a spodním prádle.

Zavrtil hlavou a přešel ke mně blíž. Sáhl mi k ráně a pořádně si jí prohlédl.
Jeho prsty byly extrémně studené a tak jsem před ním ucukla a vyjekla.

„Pšt,“ řekl jen tiše, ale naštvaně.

Jako by hrál v hlavě dvě bitvy.

„Proč jsi tady?“

„Protože tohle sama nezvládneš.“

„Proč myslíš?“ obořila jsem se na něj.

Odešla jsem s jehlou v ruce do koupelny a podívala se na škrábanec. Lehce u něj tekly potůčky krve.

Zabodla jsem jehlu do kůže a skoro spadla bolestí a otřesením celým mým tělem.
Začala jsem brečet a plácla se do čela. Jehla zůstala zapíchnutá v mé ráně a já musela uznat, že tohle nikdy nezvládnu.

„Můžu ti pomoc,“ řekl mi a zkousl si ret.
Poprvé jsem ho viděla nejistého. Přikývla jsem.

„Chyť se umyvadla a snaž se ho držet co nejpevněji.“

Udělala jsem, oč žádal a pak jsem jen cítila, jak jehla stahuje mou kůži a bolestivě mě dráždí.

„Kd-kde ses naučil šit kůži?“ zeptala jsem se ho roztřeseným hlasem.

Potřebovala jsem se nějak udržet při smyslech a neutéct pod peřinu.  

„Učili nás to při výcviku. Není to nic těžkého… Ale nebudeš to mít tak dobré, jako od doktora. I když, jak na to koukám, tak mi to možná jde i líp než jemu.“

Ušklíbla jsem se na něj a snažila se nemyslet na jeho prsty okolo mého stehna.

„Co jsi tam dělala?“

„Měla jsem schůzku s Tamem.“

Úplně jsem cítila, jak jeho stisk ztvrdl.

„Předpokládám, že díky němu jsi naživu.“

„Díky němu jsem možná tak obohacená dalšími jizvy. Odešel, když viděl, jak jsem spadla a rozřízla si nohu.“

„Cože?“
„Slyšel jsi dobře.“

Zavrtil hlavou, jakoby by tomu vůbec nerozuměl a pokračoval v práci.
Když měl konečně hotovo, ránu mi obvázal a pak se něžně usmál.

„Děkuji,“ špitla jsem, ale neměla jsem dost sil na to, abych se usmála.

Ne po dnešku.

„Chceš pomoc do postele?“ zeptal se s šibalským úsměvem.

Praštila jsem ho a opatrně dala váhu na nemocnou nohu.
Ihned jsme zaskučela bolestí.

Vzal mě do náruče a já si s povzdechem opřela hlavu o jeho hruď.

„Donesu ti nějakou mast, ať se to rychleji hojí a možná něco i na bolest.“

Když jsem na něj zvedla obočí, ihned odpověděl.

„Musíš trénovat a ne zlenivět kvůli zranění…“ odvětvil.

„Proč chceš, abych byla nebezpečná?“

Usmál se.

„Abych vyhrál sázku, která už neexistuje.“

Chtěla jsem se ptát dál, ale byla jsem už příliš unavená.

Opatrně mě položil na postel.

„Zůstaň ještě chvíli,“ poprosila jsem ho sotva slyšitelně, když odcházel ke dveřím.

„Před tím ses mohla zbláznit, když jsem ti vlezl do postele, nebo ti zvedl přikrývku a teď mě tam pozveš?“

Zasmála jsem se, upřímně.

„Nech toho,“ řekla jsem mu unaveně. 

Přikývl a po cestě za mnou do postele naprosto zvážněl.

Mučedníci spravedlnosti 15+Where stories live. Discover now