Na snídani jsem se seznámila s Alanem, což je hodně dobrý kamarád Nathana a Kirka, tráví s ním více času než s námi a já se ani nedivím.
Ne že by s námi nebyla zábava, ale pro tohohle kluka je zábava synonymum.
Je to clobwk, který je strašný vtipálek a nedokáže si zapamatovat nikoho jméno.
Řekl mi Fiono, Fay, Felicie…
Ale vlastně já jsme na tom ještě dobře. U mě aspoň zná první písmeno a je v podstatě blízko, ale Sarah říká Mabel, nebo Ruby, což je úplně mimo.
A po dlouhé době jsem zaregistrovala dívky, které s námi na poslední pokus zvládly zkoušky – Dani a Kira.
Sotva se na mě podívaly.
„Měli bychom si připít,“ navrhla jsem a koukala na nedotknutou snídani- míchaná vajíčka se zeleninovou oblohou.
„Na šance, které jsme v životě propásli.“
Zvednu džus a ostatní se na mě zvláštně podívají.
„Jak to myslíš?“ zeptá se Alan, který si k nám přinesl židli.
Odpověď mi trvala trochu déle, protože jsem se zamyslela, odkud mi je Alan tak povědomý.
Možná chodí na stejnou školu a já ho potkala na chodbách.
Byl silnější a menší postavy a měl na tvářích dost velké akné.
Nebyl pro mě nijak přitažlivý, ale měl něco, co si zamiluje každý a to nakažlivý humor, osobnost a charisma, navíc jeho zdravá sebejistota byla obdivuhodná.
„Ty 4 roky, co tu budeme zmeškáme tolik věcí, tolik šancí a příležitostí...“
„Ne nezmeškáte, tohle se vám vše smaže a všechny vzpomínky na vaše 4 roky ve vašem normálním světě budete mít akorát trochu v mlze,“ vysvětlí Alexander, který zrovna procházel.
Ostatní si povzdychly a přiťukli si se mnou džusem.
Mám takový pocit, že jsem všem zkazila náladu.
Ale to je jedno.
Na zdraví!
Džus jsem měla ve vzduchu trochu déle a Rif procházející kolem mě si se mnou taky ťukl.
Upřímně jsem se na něj usmála.
Ani nevím, proč se mi potom tak zlepšila nálada.
Sledovala jsem jeho postavu, kam si sedá a zjistila, že byl u stolu téměř sám.
Možná byl prostě introvert, nebo rád jí sám, a nebo dalších milión důvodů mě napadaly…
Nechtěla jsem si připustit, že třeba nemá přátele a že by bylo ode mě hezké, kdybych si k němu sedla. Neměla jsem na to odvahu, což bych měla mít, na tak banální věc.
Najednou se moje nálada zase dostala na bod mrazu a duše spadla do pekla. Ani zářivý úsměv, který patřil jenom mě od Lachtana mě nerozveselil, ani skvělý smysl pro humor Alana, prostě nic.
Celý den jsem se těšila na uklízení, a když jsem se ho dočkala, měla jsem větší radost než obvykle.
Jediné, co mě v tu chvíli štvalo, byly příšerné zvuky mého žaludku, nějak jsem celý den neměla chuť k jídlu.
A to byly k obědu takové dobroty – Řepové špagety s bazalkovým dipem- a dokonce i dezert, který jsem bez rozmyšlení ihned nabídla Rifovi.
Tak nějak automaticky.
A taky jsem díky tomuhle získala několik zvláštních pohledů od mých společníků u stolu.
No a co.
Ale mě to za to stálo, za jeho milá slova.
V následujících dnech vyjde další díl ❤
Mějte krásný den!
