Sarah sice na snídani byla, ale měla hlavu v oblacích a vypadal i celkem natěšeně, nebo já už fakt nevím.
Nedokázala jsem se v tom vyznat.
Mé soustředění bylo pěkně špatné.
Furt jsem musela koukat na Lachtana, který seděl takový kousek, ale zároveň takovou dálku.
Bylo to k zbláznění.
Nejhorší na tom bylo, že mě provokoval a schválně dělal ksichty, takže jsem v sobě dusila smích, což mi podle pohledů ostatních asi moc nešlo.
Dostali jsme Jáhlovou kaši s oříšky a marmeládou a toto bylo první jídlo, které bych si asi už podruhé nedala. Ne, že by to bylo nějak moc špatné, ale prostě mi to moc nesedlo.
Měřila jsem si Sarah pohledem a ona si konečně všimla, že jí až moc dlouho pozoruji.
Začervenala se.
A v tu chvíli jsem byla ještě více zmatená.
Na dnešek jsem měla plán jediný, zjistit co se s ní sakra děje.
Carly jsem do toho netahala, protože mi bylo jasné, že když budu porušovat snad všechna pravidla, tak se toho rozhodně účastnit nebude.
Naše parta se rozdělila a já šla tichými kroky za Sarah, která mířila na mučení, to co včera nedodělala.
Vypadalo to dobře, zatím si mě nevšimla, ale najednou mi cestu zkomplikovalo něco úplně jiného.
Na co jsem skoro už zapomněla.
Křeče mi procházeli celým tělem a já právě v těchto okamžicích opravdu nesnášela, že jsem žena.
Obrátila jsem se a nechala Sarah utéct před mým plánem.
Šla jsem na pokoj a byla naštvaná. Najednou se moje věčně vyrovnaná nálada hroutila.
Šla jsem do sprchy, vzala si čisté oblečení a lehla si do postele, kde umírala v intenzivních křečích. Potřebovala jsem prášek, ale ten nám do výbavy pokoje bohužel nedali, a proto jsem se zvedla a zeptala se prvního kaktusáka, kterého jsem viděla, jestli tady nemají nějakého doktora.
Bohužel jsem nezastavila zrovna toho správného.
„To je mi pohled. Dívka, která mě napadla s jejím mrtvým kamarádem mě žádá o pomoc. Krásný den.“
Byl to ten, co nás udal, ten který by měl cítit vinu, jakou cítím já.
Jeho arogance mě provokovala a měla jsem chuť mu všechny vnitřnosti vyndat a pomalu mu je latinsky vyjmenovávat.
Byla by to nejen bolest celého těla, ale i uší, protože latina je to nejhorší a poslouchat jí před smrtí, to je ten nejděsivější trest.
„Moc mě neprovokuj, nemám zrovna hezký den.“
„A co mi uděláš? Nemůžeš mi udělat vůbec nic!“ vyplivl na mě posměšně a já dala ruce v pěst a za záda, abych neudělal něco, čeho budu litovat. Dneska mi hold nejde nic podle plánu.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla a obešla ho.
On mi za další problémy nestojí, tohle nemá cenu.
Za ruku mě strhl zpátky před něj a mně došlo, že z chvatu v kterém mi drží ruku, se nedostanu.
Měl by mě tady někdo naučit sebeobranu, pro všechny případy. Zrovna teď by se mi opravdu hodila.
Propalovala jsem ho očima a viděla ho umírat v těch největších bolestí. Vůbec netuším, kde se tohle ve mně bere.
„Pusť mě!“ zařvu hodně nahlas, abych i přivolala někoho, kdo by mi mohl pomoc.
„Hned!“
Ruka mě bolela, jak mi jí kroutil, ale ani na vteřinu mě nenapadlo zkřivit tvář bolestí, to by mu udělalo akorát ještě větší radost.
Asi tu máme problém ://
