Bojovala jsem každý večer do vyčerpání.
Zlepšovala se, pomalu.
Každý konec dne, jsem padla do postele a ihned usnula.
Nic se mi nezdálo.
Ani sny, ani noční můry.
Občas se k nám přidal i Lachtan, ale nevídali jsme se jako před tím u něj v pokoji.
Stali se mými bratry, kteří mě chtěli naučit ubránit se bez jejich pomoci.
Ukázali mi, že mi nikdo nikdy neudělá tu radost a bude na mě jemný.
Neskočí mi do náruče, kde ho ihned a lehce přemůžu.
Nic nebylo jednoduché, ne v reálném světě ani v tom jejich.
I když jsem udělal úplnou hloupost, nevzdali to.
Když jsem se jich zeptala, proč se mi tak usilovně snaží pomoc, odpověděli jen, že je tu nuda.
Chápala jsem to, člověka takový život omrzí.
Nedokázala jsem si představit, dělat každý den to samé, byla jsem pro ně rozptýlení a oni byli to samé pro mě. Byli jsme spolu často, ale naše vztahy byly pořád stejný.
Lachtan si mě nevšímal jako dřív a Alexander byl prostě přísný učitel, který ale někdy byl jako můj zachránce.
Před nudou, před slabostí, před strachem.
Učil mě toho hodně navíc a já si dávala věci rychle dohromady.
Někdy jsme jen seděli a on vyprávěl. Nikdy mě nenapadlo, jak jednoduché je jen mluvit bez nějakého hlubšího smyslu.
Byly to konverzace, z kterých se nedalo nic sebrat, nevinná slova a věty, ale byl to útěk z reality.
Právě v tuhle chvíli jsme si byla bližší spíš s Alexanderem než s Lachtanem a bylo to zvláštní.
Jednoho dne jsem si ho zastavila na chodbě a přímo se ho na to zeptala.
„Proč se najednou chováš jako kus ledu?“ upřela jsem na něj svůj pohled a naštvaný výraz.
Normálně bych si něco takového nedovolila, ale ta nevědomost mě ničila a nechápala jsem jí.
„To nejsem, jen si od tebe udržuji odstup.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč až teď? Po tom všem.“
Začal se smát.
„Není po čem svšem… Jsi blázen, jestli sis myslela, že něco bylo.“
„Ne to jsem si opravdu nemyslela, ale myslela jsem, že ty jsi přítel, spojenec, někdo komu tady můžu věřit… Očividně jsem se spletla,“ řekla jsem a odešla.
Neměla jsem být raněná, ale bohužel to tak bylo.
Přišlo mi směšné se něčím takovým zabývat, ale byla jsem prostě jednoduše zklamaná.
Další dny byly pořád stejné.
Začínalo mě to štvát a Sarah taky.
Měla jsem pocit, že jsem už přečetla všechno zajímavé z knih, který nám byly poskytnuty, a že jich tu bylo hromada!
Včera jsem měla sebeobranu a přišel tam i Lachtan, viděla jsme ho poprvé po tom, co jsme si vyměnila slova o jeho chování.
Celou dobu neřekl vůbec nic, ani jeho rysy v obličeji se za celou dobu nezměnily.
Seděl na studené podlaze a propaloval očima chvilku mě a pak zase Alexandera.
I jeho to znepokojovalo.
„Stalo se mezi vámi něco?“ zeptala jsem se, když na mě zaútočil.
Spadla jsem a on mě ošklivě kopl do břicha.
„Vždy se musíš soustředit na to co se děje teď! Nejde o to, co je okolo!“ řekl přísně a já se usmála.
Už jsem pochopila, že to jeho přísné chování je pěkně špatná maska.
Pod ní se vždy smál, protože při mém kárání změnil hlas a bylo to hrozně vtipné, ale zároveň vážné.
Chtěl u mě mít respekt, jenže ne vždycky jsem já dokázala hrát svou roli, takže jsem se neúspěšně snažila zakrýt smích kašláním.
Bouchl mě do zad, aby mi pomohl přestat kašlat a pak mi dál pohlavek. Věděl.
Lachtan na nás vražedně koukal.
„Nejedeš podle plánu,“ řekl mu a v očích měl najednou jakousi nenávist.
„Tohle je část mého plánu,“ pokrčil rameny a podíval se na mě tak, abych radši odešla.
Dneska očividně končíme, vidím tu problém, kterému bych moc ráda rozuměla, ale na to mám až moc málo informací a už jsem pochopila, že ani jeden ke mně nikdy nebude tak moc upřímný, aby mi to vysvětlil.
Ale já jsem to chápala upřímnost je těžká, přesto křehká a taky zrádná.
Je s ní jednoduché zahrávat a využít jí.
Neměla jsem jim to za zlé, ale musela jsem si k rozluštění jejich hádanky pomoc sama.
Protože když jste někde, kde není nic zajímavého, chytáte se něčeho, co má zajímavý příběh a vy ho chcete dokončit.
Jako detektivku, která je tak napínavá, že vaše zvědavost vám nedá spát.
