26

380 25 1
                                    

Přišla jsem na svůj pokoj a několikrát kopla do postele.
Na sprchu jsem se vykašlala a rovnou vlezla do postele, kde jsem po chvíli usnula.

Noc to ale byla dlouhá, protože jsem měla noční můru a to pěkně ošklivou. Všude okolo mě nebylo nic než lidská těla.
Byla jsem ztracená a hledala své rodiče.
V mých nočních můrách se totiž vždycky objevovala i má mamka, mé podvědomí si zkrátka pořád nedokázalo uvědomit, že umřela. Nemohla jsem najít jedinou známou tvář a tak jsem běžela a odstrkovala od sebe lidi přede mnou ve snaze se dostat z té tlačenice.
Konečně se mi to povedlo, a když jsem se otočila zpět k houfu lidí, zjistila jsem, že zmizeli.
Bylo tam jen pár lidí připoutaných ke kmenu stromů bez koruny.
Seděli tam obvázaný a okolo nich bylo žhavé uhlí, které na ně sypali jiní lidé. Křičeli, prosili, brečeli a naříkali, ale všechno bylo k ničemu, protože ty lidi nehnuli ani brvou a dál pokračovali. Pamatuji si tu bezmoc a strach.
A najednou jsem je uviděla, mí rodiče byli těsně u sebe a zoufale na sebe koukali.
Moje mamka vykřikla bolestí a já jsem se v tu chvíli rozeběhla.
A právě v tenhle bolestivý moment noční můra skončila a já se probudila a už strachem neusnula.

Na snídani jsem přemýšlela o tom, jak jsem byla tak moc včera rozhodnutá, že už uklízet nepůjdu, ovšem, že půjdu.
Viděla jsem, jak se na mé rodiče sype žhavé uhlí, co je oproti tomu uklízení krve…  

Na talíři jsem měla ovocnou pizzu. Bylo na ní kiwi, jahody, maliny, milion zrníček granátového jablka a na ozdobu tam byly sedmikrásky.

Celý den tak nějak plynul…
Nemusela jsem se nějak snažit, nic předstírat, zbytečně a falešně se usmívat, protože dnešek byl zvláštní a všichni u našeho stolu byli ponořeni do vlastních myšlenek.
Moje směřovaly neustále k nočním můrám.

Odpoledne jsem byla sama ve společenské místnosti a jen si četla. Bylo to ale pěkně blbé, jelikož každou větu jsem musela číst aspoň třikrát, než mi došlo, co vlastně z ní vyplývá. Byla jsem hodně a jednoduše mimo.

Byl tu klid, teda do té doby, dokud si ke mně nesedl člověk, který měl určitě lepší věci na práci než si přisednout zrovna ke mně.

„Ahoj lásko,“ řekne tiše Rif, jako by měl respekt k ostatním, kdo si chtějí číst.

Neodpověděla jsem mu, jen trochu zvedla koutky úst do jemného úsměvu.

„Promiň, že jsem tě v tom uklízení nechal samotnou, já vím, jsem hrdina… Nechám jít dělat nechutnou práci holku.“

Zaklapnu knížku a položím jí na stůl, protože stejně nemám nejmenším páru o co v té knize jde.

„Klid, netrap se tím.“

Povzdechne si a víc se tu rozvalí.
Uvidím, jak před námi prošel Lachtan a na pár vteřin mi věnoval svůj úsměv.
Od naší společné sprchy jsem se s ním neviděla a sice jsem to dobře skrývala, ale neustále jsem se koukala, jestli není někde poblíž.
Sleduji, kam míří Lachtan, a když se mi ztratí z dohledu, vydechnu vzduch, který jsem v sobě z nějakého důvodu držela a začnu se víc soustředit na člověka vedle mě.

„Proč po něm tak koukáš? A bacha teče ti slina,“ řekne mi a zvedne se a odskáče si kousek dál ode mě, kde vrazí do nějaké dívky.

Blbec, žádná slina mi netekla.
Koukala jsem na situaci, do které se dostal a čekala, že bude na tu dívku zlý.
Jenže on se naopak omluvil a pomohl jí na nohy.
V tu chvíli mě něco uvnitř píchlo a jen na chvíli jsem si myslela, že to je žárlivost.
Jenže to je přece nesmysl.

Taky si myslím, že je to nesmysl...

Mučedníci spravedlnosti 15+Where stories live. Discover now