Rychle běžím do pokoje Sarah a ani jednou nezabloudím.
Začínám si zvykat.
„Máme problém,“ vpadnu do jejího pokoje.
Zrovna se převlékala, ale bylo jí to jedno a teď byly důležitější věci.
„Co se děje?“
„Pamatuješ na toho kluka, kterému jsem dala svůj dezert?“
„Ten debil, co nepoděkoval? Jo na toho si pamatuji, proč?“
„Tak trochu mě před chvíli vydíral. Slyšel nás mluvit o tom, že pak půjdu k tobě na pokoj a říkal, že to půjde oznámit.“
„Sakra, ale co je mu vůbec do toho? Proč to dělá?“
„Kdo ví… Je to debil.“
„No a co jsi mu na to řekla? Půjde to říct? Jestli ano, tak musíš jít radši pryč…“
Plácnu se do čela, neměla jsem po něm házet tu knížku, mimochodem chudák knížka.
„No, hodila jsem po něm dost silně knížku, a pak ho s ní ještě praštila po hlavě,“ přiznám a zatvářím se nevině.
Začne se smát.
Takovou reakci jsem nečekala.
„Zlato, ty se mi začínáš sakra moc líbit!“
Nervózně se na ní zazubím.
„Takže se nebojíš?“
„Ne, vůbec a ty?“
Zakroutím s úsměvem hlavou.
„Tak vidíš, no tak nám dají trest no. Svět se nezboří. Zůstaň tu, jestli chceš.“
Plácnu sebou na její postel a přikryji se peřinou.
„Ten kluk bude litovat, že si s námi začal,“ řeknu odhodlaně.
„Přesně tak, nastane válka Mučedníků spravedlnosti!“ skočí do postele za mnou a obě propukneme v nehorázný záchvat smíchu.
Po chvíli uslyšíme, jak se na chodbě někdo začne hádat.
„Asi by i tak bylo nejlepší se tomu trestu vyhnout, radši se schovám.“
„Souhlas, ale třeba to ani nebudou oni.“
Zalezla jsem pod její postel a Sarah si začala číst knížku.
Naše tušení byla správná, protože po chviličce opravdu do jejího pokoje bez zaklepání asi 3 lidi přišli.
„Máme tu hlášení, že porušujete pravidla a na vašem pokoji vás navštěvuje jedna dívka. Na svém pokoji očividně není…“
Vidím jejich boty a vsadila bych si, že jeden z tří je ten kluk, co nás vydíral.
„To je úplný nesmysl, Fio si šla číst do společenské místnosti, tady jí nenajdete,“ řekne Sarah pevně.
„A nevíte nic o tom, že vaše kamarádka napadla dnes Rifa?“
Tak aspoň už známe jeho jméno.
„To je nesmysl, to on jí neustále sleduje a dneska se jí na jednom gauči i pokusil znásilnit, skočil na ní a nechtěl jí pustit,“ řekne smutně a Rif samozřejmě začne protestovat, ale kaktusák ho umlčí.
Štípala jsem se do ruky, abych se nerozesmála.
Podívají se do koupelny a řeknou, že je vše v pořádku.
„Pokud vaší kamarádku potkáte, tak jí vyřiďte, že po večeři jí vyzvedneme a vyřešíme to. Obvinění, která padla, jsou opravdu závažná! A my je samozřejmě budeme řešit.“
Odejdou a já až po dlouhé chvíli vylezu.
„To je v háji.“
„Ne není, neboj.“
„Jenže teď ani nejde o to, že porušujeme pravidla pokoje, protože to nám nedosvědčí, ale blbí je to, že v knihovně bylo spousta lidí. Oni řeknou, že jsem ho opravdu napadla.“
„Já bych se držela té verze, že se tě pokusil znásilnit, to lidi taky viděli, jak se na tebe plazí… A to napadnutí bys řekla, že to byla obrana.“
Zamyslím se a nějaký smysl to dává.
„Dobře, uděláme to takhle. Když půjdu ke dnu, on půjde se mnou.“
„A já tě z toho dna vytáhnu,“ poví mi odhodlaně a já jí věřila.
Usměju se a přikývnu.
Odešla jsem na svůj pokoj a tam si na chvíli v tichosti odpočinula, tohle je tak náročný den a ještě nekončí!
Přemýšlela jsem nad mou mamkou, co by asi řekla na to, že jsem dneska zabila člověka.
Možná by byla zhnusená nebo zklamaná, ale třeba by i pochopila a řekla, že jsem udělala dobře. Uvědomila jsem si, že i kdyby mnou opovrhovala, bylo by mi to jedno, protože já si myslím, že dělám dobře a tady jde jen o to, jak já vidím sebe a ne ostatní.
Chci, aby se můj pohled na sebe nezměnil, i když dělám něco takového…
Vyzvedl nás kaktusák se slovy, že je večeře.
K večeři jsme dostali krásně křupavé a čerstvé pečivo a k tomu krásně barevný salát.
Na talíři bylo několik druhů salátu, různobarevná rajčátka, kukuřice, okurka, citrón, cuketa, limetka a slunečnicová semínka.
Vypadalo to krásně a i chutnalo dobře.
Jedli jsme společně citróny a limetky a smáli se našim výrazům.
Několikrát jsem se podívala ke stolu, kde sedí Lachtan a pokaždé na mě koukal.
Dost mě to znervózňovalo a hlavně to, že vypadal poměrně dost starostlivě.
Jenže jak mi říkal Alexander, my dva, to by nešlo.
Nejen, že bychom si nerozuměli, ale každý jsme z jiného světa.
Doslova.
A hlavně on nemůže.
Měl by kvůli mně problémy a jestli jsem to pochopila správně, tak my jsme pro ně podúroveň, takže by to byla i ostuda, samozřejmě pro něho, což je teda logický, když bych to byla já ta, co se líbá s kaktusem...
Je to smutné a já se nechci cítit, že jsem něco míň.
Ale hrozně mě láká o něm vědět víc a být mu nablízku.
„Ehm, Fio, bacha,“ varuje mě Kirk, protože k nám jdou 3 kaktusáci, včetně Alexandera a já měla hlavu v oblacích a při tom pořád koukala přímo do očí Lachtana.
„Fioletto, potřebujeme s vámi něco vyřešit. Věnovala by jste nám pár minut svého času?“
Mohla jsem vůbec říct ne?
Pochybuji.
Zvedla jsem se a koukala na další 3 kaktusáky, jak šli i pro Rifa, který měl na sobě drzý, spokojený, sebevědomí a hlavně odporný úsměv.
Měla jsem chuť mu plivnout do tváře, ale musím se chovat slušně.
Já, Rif a dalších 6 kaktusáků nás někam vedli.
Nechápu, proč nás muselo doprovázet tolik lidí, to se nás tak bojí? Z nějakého důvodů mě bavilo si to myslet.
Odvedli nás do místnosti, trochu podobné, v které mučíme a zabíjíme lidi.
Dostala jsem trochu strach.
I Rifovi se prostředí moc nelíbilo soudě podle jeho výrazu, úsměv už na jeho tváři nebyla.
Kaktusáci si sedli na židle před nás a mi na pohovku.
Dala jsem si nohu přes nohu a snažila se uvolnit.
Koukala jsem s poloúsměvem na Alexandera, protože jeho jediného jsem znala.
Snažil se tvářit vážně, ale moc se mu to nedařilo, zvlášť když jsem ho provokovala a koukala jen na něj.
Jak tohle asi dopadne...?
