Provinilý výraz měl, ale ne moc velký. Asi prostě nikdy nepochopím, jak a proč se kakusáci chovají, tak jak se chovají.
A už jsem to ani neměla v plánu.
Zcela zbytečná námaha.
Nenechala jsem ho říct něco první, teď budu mluvit já.
Otázky se mi draly na jazyk a já nevěděla, kde začít, ale musel jsem rychle, jakkoli.
„Nešlo jen o zákusek, že? Vsadili jste se o něco jiného," řeknu jistě Lachtanovi.
Povzdechne si a opatrně přikývne. Sedl si a zahleděl se do zdi za mnou.
„Při tvé první zkoušce jsi nebyla ani trochu vystrašená, nebo spíš jsi na sobě nic moc nenechala dát znát a taky jsi furt dělala problémy. Skákali si mi do řeči a neustále měla nějaké námitky," povídal a usmál se.
„Upřímně? Ze začátek jsem tě nesnášel, byla jsi až moc drzá, mimo kontrolu a nevěděla s kým si zahráváš."
Teď jsem se rozesmála.
„Já a Alexander se tu nudíme, žijeme tu téměř jako všichni celý život, naše práce není zajímavá ani zábavná, ale ty ano a proto jsme se vsadili, jestli tu vydržíš ty 4 roky. Já jsem řekl, že ano a Alexander že ne."
Aha, proto mě tahal docela do průšvihů, ale je pravda, že z nějakých mě i vysekal.
Už jsem rozuměla všem indiciím, které mi dali.
Všechna zaslechnutá slova dávala smysl.
Nevěděla jsem, co si mám myslet.
„Ten dezert jsem si samozřejmě vymyslel, šlo o tohle. A upřímně ten nápad, že budete uklízet taky napadl Alexandera, jen ho nechal říct někoho jiného, doufal, že tam uděláte ještě nějaký průšvih. Taky tě vyprovokoval, ať promluvíš pak na jeho pohřbu. Učil tě sebeobranu, abys byla větší zbraní. Těch věcí, co na tebe připravoval bylo více. Je hodně soupeřivý.“
Jenže pak mi i pomáhal, jak tomu mám teda rozumět?
„Když je to sázka, co čeká vítěze a co poraženého?"
Usmál se.
„Nic, je to jen zábava.“
„Chceš říct, že já jsem vaše zábava."
Byla jsem naštvaná, ale zároveň jsem to i chápala.
„Byla jsi, sázka je u konce.“
„Proč?“
Zmučeně se na mě podíval.
„Protože se to zvrhlo. Občas jsme zapomněli, co děláme a na co jsme si vsadili. Měnily strany, spřátelili jsme se s tebou. Sblížili jsme se. Pak si zase vzpomněli na sázku a jeli dál, ale už to nebylo jako na začátku.“
„Kdybyste mi nevěnovali pozornost, nic z toho co jsem musela vytrpět by se nestalo.“
Byla jsem jejich rozptýlení, něco na odlehčení jako bych nebyla lidská bytost, jako by mě nezničili za tu dobu, co tu jsem.
Takhle si se mnou pohrávat.
Neměla jsem co na to říct.
„Pokud jde o včerejšek, chci se ti moc omluvit. Zpanikařil jsem. Asi nemám pořádnou omluvu, prostě jsem…“
„Zbabělec?“ dopověděla jsem.
Zamračil se.
„To bych zase neřekl.“
Já ano, ale to jsem si nechala pro sebe. Kroutila jsem hlavou, věděla jsme všechno, ale pořád si vše nedokázala uvědomit.
Bylo to šílené.
„Omlouvám se,“ pronese znovu.
Podepřela jsem si rukou hlavu a s nic neříkajícím pohledem mu věnovala dlouhý pohled.
„Za co se konkrétně omlouváš?“
„Za všechno,“ řekl a znělo to jako otázka.
A já zavřela oči a pokrčila ledabyle rameny a řekla něco, co jsem sama nepochopila.
„Hoďme to za hlavu…“
