57

300 21 2
                                    

K snídani jsme měli stůl plný jídla a mohli si vzít cokoli.
Bylo tam ovoce, zelenina, různé pečivo, vajíčka na několik způsobů, slanina, párky, fazole a mnoho dalšího.

Něco jsem si rychle vybrala  a šla si sednout dokud, tam nikdo nebyl a  nikdo se nekoukal.
Pouhé sednutí mi způsobilo takovou bolest a námahu všeho, hlavně stehen, že jsem měla chuť křičet, nebo možná spíš brečet.
Rozhodně brečet.
Ale bylo tu moc svědků.

Alexandera ani Lachtana jsem tu neviděla, blbečci si určitě v klidu spinkají ve svých postelí.
Žárlila jsem neskutečně.

Najednou si někdo vedle mě sedl a to místo patřilo jen jedné osobě, nikdo by si nedovolil tam sednout.
Vykulila jsem oči a dala si ruce na pusu, aby nešlo vidět, jak jí mám otevřenou šokem.

„Jsi zpět?“ zeptala jsem se a pod stolem se štípnula.
Ne tentokrát to není sen.

„Ano a už nikam nejdu,“ řekne s úsměvem, políbí mě na tvář a obejme.
Byla jsem tak moc šťastná, že bych to slovy ani zdaleka nepopsala.

„Všechno mi povíš, ale ne teď a tady. A koukej se pořádně najíst!“ rozkážu s úsměvem a ona mi zabaví můj talíř.

Skvělý, takže teď se budu muset zvednout a jít si pro další jídlo, když budou všichni koukat.
Něco jsem si nandala a už z dálky jsem slyšela Carly zase něco říkat o tučňákovi.
Měla jsem pro dnešek tohohle přirovnání plný zuby!

„Ty jsi musela mít zajímavou a dost akční noc,“ šeptne ke mně Sarah.

„To nemáš ani tušení…“

„Byla jsi s Tamem?“ zeptá se a zvedne laškovně obočí.

„Jo a dokonce i s Alexanderem.“

Vykulí oči a mně dojde, že to asi znělo dost divně a dvojsmyslně.

„Ne! Tak jak jsi to pochopila to není. Fakt!“ snažím se hájit a mávám kolem sebe rukama a najednou někoho praštím a přímo mezi nohy.
Tohle je děsné ráno.

„Bože promiň! Já nechtěla…“ řeknu nějakému cizímu klukovi a zkousnu si ret.

Měla jsem chuť se propadnout a Sarah zabít, protože ta tam umírala smíchy. Kluk odejde a ne moc normálně a já se fláknu do čela.

„Já chci mít tenhle den už tak moc za sebou!!“ povzdechnu si a všichni u stolu dusí smích.

Chtěla jsem si odsednout, vážně, protože jsem to s nimi už nemohla vydržet.
Neustále se smáli a furt naráželi na mou osobu.

„Víte co? Já si odsednu!“ pohrozím jim a oni ještě víc vyprsknou smíchy.

„Myslím to vážně!“

„A kam by sis chtěla sednout? Všude je plno,“ poví mi Nathan a rozesměje se s ostatníma nad mým zoufalým výrazem, když nenajdu žádné volné místo.

Pár jich samozřejmě bylo, ale lidi u něj mi nepřipadali moc bezpečně.

Nakonec  se ale usměju, zvednu a já i mé bolavé tělo si jdeme sednout ke stolu kaktusáků, kde bylo místa až až.

Všechny smích přešel, když jsem se posadila a vyplázla z nového místa na ně jazyk.
Žádný kaktusák neměl nic proti, bylo to divné, ale cítila jsem se v novém místě silnější.
A když vešel do místnosti Alexander a viděl mě u stolu s jeho kamarády, připadala jsem si jak úplný magor. Opět si koleduji o průser.

Jen se ušklíbne, zavrtí hlavou, vybere si jídlo a sedne si naproti mně.

„Ty jsi fakt šílená!“ oboří se na mě.

„A ty špatný učitel! Jak se mám bránit, když si bez bolesti ani nemůžu sednout?“ vyčítavě se ho zeptám.

„To po pár dnech, až si tělo zvykne, přejde. Jen klid,“ řekne se smíchem v hlase.

„Takže dneska s tebou počítám.“

Přikývnu.
Upsala jsem se ďáblovi a mám v plánu ho porazit.
Zvedl se a šel pro dvě sklenice vody.

„Děkuji,“ řeknu mu vděčně, když mi jednu podá.
A pak už jen v tichosti společně jíme  a pijeme.

Mučedníci spravedlnosti 15+Where stories live. Discover now