Můj Nevlastní Bratr

29.

Všichni spali, když jsme konečně dorazili domů. Mohlo být okolo půl jedné v noci, když jsme konečně odemykali vchodové dveře. Todoroki mi nabízel, abych šel s ním do pokoje, ale já ho odmítl. Věděl jsem, že na mě všechno teprve dolehne, už jsem byl hold takový. A jako obvykle jsem měl pravdu. V noci jsem oka nezamhouřil, ale když Todorokimu klepal na mé dveře, odvětil jsem jen, že je mi lépe. Nemyslím si, že by takové průhledné lži uvěřil, ale nechal mě na pokoji a to i celý následující den. Ostatním nejspíš řekl, co se stalo, nebyl jsem toho nadšený a bylo mi úzko, ale alespoň jsem to nemusel dělat já. 

,,Midoriyo? Nechceš se jít dívat na film? Přísahám, že tě u něj neohnu..ať se tam bude dít cokoliv" Ozvalo se nejdříve klasické zabrání za kliku, protože Todorokiho zvykem je neklepat.  Tentokrát mu to však nevyšlo, jelikož jsem si zamknul. Jen jsem si povzdechl a zvažoval jsem, co mu mám odpovědět. možná by bylo dobré se odreagovat, ale zároveň jsem chtěl být sám.

,,Dneska ne..možná zítra" Odpověděl jsem mu dost hlasitě na to, aby mě slyšel. Dostalo se mi jenom hlasitého povzdechnutí a poté jsem slyšel bouchnutí dveří, což byla známka toho, že si zalezl k sobě do pokoje. Urazil se snad? I kdyby ano, stejně mu to nevydrží dlouho. 

Úplně mnou probral až zvuk vyzvánějícího telefonu. Ponořil jsem se do svých myšlenek a tak jsem poposkočil, když se ozvalo vyzvánění, které zrovna moc tiché nebylo. Pomalu jsem se zvedl a došel jsem k němu. Ležel na stole displayem dolů a tak jsem nevěděl, kdo mi volá, ne do té doby, dokud jsem ho neotočil. Když jsem ho však otočil, strnul jsem. Nervózně jsem polkl a zpanikařil jsem. Vůbec jsem nevěděl, zda to mám vzít a nebo nechat vyzvánět. Nechtěl jsem s ním mluvit, ale kupodivu jsem vůči němu necítil zlost, zklamání a ani jinou negativní emoci. Zhluboka jsem se nadechl a klikl jsem na zelené tlačítko.

,,Ano?..Potřebuješ něco?" Můj hlas mi trochu přeskočil a stále byl trochu chraplavý z neustálého brečení. Snažil jsem se to alespoň trochu zamaskovat, ale určitě musel něco zaslechnout.

,,Já..já..vlastně úplně nevím, co jsem chtěl říct..nebo..vlastně ne tak docela, jen..jen..nevím odkud začít....vlastně jsem ani nečekal, že mi to zvedneš, ale...nemohl jsem nic nedělat...možná, že mě už tak nebereš..co to plácám..je jasný, že mě nesnášíš..ale já tě mám pořád hrozně rád a záleží mi na tobě..proto..proto volám..i když vím, že mě nejspíš pošleš někam a to poslední, co chceš je se mnou mluvit..ještě. když se to stalo teprve včera" Jeho hlas byl zoufalý a provinilý. Plácal jedno přes deváté, neustále se zadrhával, dělal pauzy a pak se v tom motal, ale zavolal. Nevěděl jsem, jestli mě jeho slova zahřála u srdce a nebo naopak. Byl jsem pořád hrozně frustrovaný, ale jediný co jsem věděl bylo, že si to na něm nesmím vybít. Nesmím udělat tu stejnou chybu, jako jsem udělal s Todorokim.

,,Já..vlastně se v sobě teď moc nevyznám, ale..já na tebe nejsem naštvaný..nedokážu...nedokážu k tobě tu emoci vybudovat, já..věděl jsem to..je to jen moje chyba"  Na konci, ať jsem se snažil jak moc jsem chtěl, stejně jsem se rozbrečel.

,,Počkat..co..co jsi věděl?" Byl zaražený a když uslyšel mé vzlyky, jeho hlas byl ještě provinilejší.

,,Že jsi se na něj tak díval už dlouho..vždycky jsi se na Kacchana díval jinak, než na ostatní, ale..kvůli mně jsi se od něj držel dál...já nevím, ale..jsem hrozně frustrovaný, jen...jen ne vůči tobě..jsem naštvaný hlavně sám na sebe a...a i na Kacchana..jen na tebe ne.." Kdybych si to stále nezapíral, možná bych na tom teď nebyl tak špatně.

,,Midoriyo...já..chtěl jsem, aby ti to řekl, ale..nedalo se s ním pohnout..koneckonců to nic neznamená..mohl jsem ti to říct sám..teď..dopadlo by to jinak" I on měl tišší hlas. Jen jsem si povzdechl. Takovéhle depresivní věci mi nikdy nešli.

,,Kirishimo...není to tvoje chyba..nemůžeš zato, co k němu cítíš a já ti to ani v nejmenším nevyčítám, jen..Kacchan mě zklamal, něco takového jsem zrovna od něho nečekal..ty si hlavně nic nevyčítej...i kdyby jsi mi to řekl mnohem dřív ty, tak by to nedopadlo jinak...chtěl bych to v takovém případě slyšet přímo od něj...věděl jsem, že už to mezi námi není ono a neklape to tak, jako dřív..ještě aby jo, když je mezi námi taková vzdálenost...sám jsem přemýšlel, že bychom to možná mohli na nějakou dobu ukončit..dát si pauzu...ale ten pocit zrady mně sžírá uvnitř a já nevím, co s ním mám dělat" Otřásali mnou vzlyky, ačkoliv jsem se je snažil co nejvíce potlačit.

,,Upřímně už nevím, co mám říkat..nikdy jsem si nepředstavoval, že budu vést takový rozhovor" Zasmál se zoufale a poté opět ztichl.

,,Ani já ne" Uchechtnul jsem se také a začal jsem si stírat slzy. 

,,Chci ti ještě říct, že máš štěstí..pořád máš někoho, o koho se můžeš opřít..závidím ti" Zamumlal. Někoho o koho se můžu opřít? Ačkoliv jsem se snažil a v hlavě mi to šrotovalo, stejně jsem nedokázal jeho slova pobrat.

,,O kom to mluvíš?" Můj hlas v sobě měl skrytou zvědavost. 

,,O tom, který tě přišel hledat...Pěkně se tam do sebe s Bakugouem pustili..když tě tam bránil, tak nějak..jsem žárlil...já se pohádal s Bakugouem a..a nevím, za kým mám jít" Todoroki se kvůli mně pohádal s Kacchanem? Tenké pramínky slz se mi opět spustili z očí, tentokrát to však bylo jiné. Byli to slzy vděčnosti.

,,Máš mě..kdykoliv budeš něco potřebovat..třeba i jen obyčejný pokec..zavolej klidně i ve tři ráno..jsi můj důležitý přítel a to nezmění nic" Mluvil jsem naprosto vážně. Kirishima byl vždy někdo, o koho jsem se mohl hned po Kacchanovi opřít. Trpěl, když mě viděl s Kacchanem, protože ho on sám miloval, ale nikdy to nedal najevo. Byl tu vždy pro mě, i když jsem byl zdroj jeho trápení a vždycky mi pomohl, když jsem byl na dně a nebo když jsem se pohádal s Kacchanem. Mohl využít situace, ale on vždy přiběhl zamnou a domlouval mi, abych to nevzdával. Takový člověk se už jen tak nenajde a já jsem vděčný, že jsem se s někým takovým mohl bavit a strávit s ním mé dětství a ty nejkrásnější chvíle. Jestli tohle znamená definitivní konec mezi mnou a Kacchanem, není nikdo lepší, než Kirishima, aby ho teď měl on pro sebe. Nedovolím, aby to teď skončilo i mezi nimi..

,,Děkuju..určitě ti znovu zavolám" Uslyšel jsem chraplavý zvuk. Ty jsi ten poslední, který by měl děkovat ty pako.

,,Ne..to já ti děkuju..nikdy jsem nepotkal člověka s takovou povahou, kterou máš ty...děkuju ti za všechno..i přesto, že jsem si to nikdy nezasloužil, byl jsi tu pro mě..moc to pro mě znamená a jestli ti to můžu aspoň trochu vrátit, nebudu váhat ani chvilinku" Nechal jsem stéct poslední slzy z tváří a hovor jsem ukončil dříve, než by Kirishima začal má slova vyvracet.

Nechal jsem telefon na stole a rozešel jsem se ke dveřím, které jsem rychlostí blesku opustil a dychtivě jsem zabušil na dveře, které se nacházeli vedle mého pokoje. Uslyšel jsem kroky a vůbec nic jsem nevnímal. Jakmile se otevřeli a v nich se objevila osoba, jež pro mě tolik udělala, aniž by mi něco řekla, skočil jsem mu okolo krku. Ne doslova, jelikož byl o docela dost vyšší, než jsem byl já. Přitiskl jsem své tělo k tomu jeho a drtil jsem ho ve svém sevření.

,,Děkuju Todoroki..za všechno" Zamumlal jsem mu do hrudi a neplánoval jsem ho pustit.

,,Nevím sice, co jsem udělal, ale...jestli to bylo záminkou tohohle, pak to klidně udělám znovu" Uchechtnul se a omotal své ruce okolo mě. Stáli jsme tam uprostřed dveří vzájemném objetí a o nic jiného se ani jeden z nás nezajímal. 

Ahojkyyy...jsem z tábora venku a ačkoliv to tam nebylo nejhorší, jsem stejně ráda, že jsem už opět doma..

Tato kapitola nebyla o ničem jiném, než povídání, takže doufám, že vás alespoň trochu bavila...neumím moc věci uspěchat, takže u mě jde všechno v takovém pomalejším tempu, ale snad nevadí..myslím, že na všechno je čas..

Snad se dostanu k další části co nejdříve...

Kerr_ia