Můj Nevlastní Bratr

4.

Ne.

Ne..

Ne...

Ne....

Snažil jsem se to vydržet, ale to je prostě nemožný!
Neustále se ozývalo vzdychání a bouchání do zdi. Co se sakra snaží udělat? Paterčata? Naštvaně jsem si přehodil přes hlavu polštář.

Nádech...výdech....já tam vážně už půjdu!

Normálně bych si do uší strčil sluchátka, ale právě mně podrazili i oni. Bohužel hrálo jen jedno ucho.
Naštvaně jsem se otočil ke zdi a zabouchal na ni. Jenže odpovědí mi byl pouze smích.
Ten bastard! Udělal to za ten trapas u snídaně!

A dost!

Sebral jsem svůj mobil, polštář, deku a vydal jsem se do přízemí. Potichu jsem našlapoval a svítil si baterkou. Pomalu jsem světlem přejížděl po jmenovkách, abych se náhodou nespletl. Opatrně jsem zaklepal.

,,Říkal jsem si, že máš teda nervy" Ve dveřích se objevil vysmátý Natsuo. Vážně?! Vždyť je jedna hodina ráno!
Než jsem stihl cokoliv říct, tak mě zatáhl dovnitř.

,,Co tím sakra myslíš!?" Jen se uchechtl a podrbal se na týle.

,,Chtěl jsem ti to říct, ale zajímalo mě, co vydržíš. Asi byli hodně hlasitý co?" Já ho přerazím, jako hada.

,,Tak to ti nesmírně děkuji" Ušklíbl jsem se.

,,Nemáš zaco. Pokud ti to nebude vadit, klidně semnou můžeš být v posteli, je dost velká i pro tři" Přikývl jsem a hodil si polštář na jednu půlku.
Natsuo zhasl a lehl si na svojí půlku a já udělal to samé.
,,Jaké to bylo? Co přesně vydávali  za zvuky? Má Todoroki aspoň výdrž?" Začal mě zasypávat otázkami.

,,Sklapni. Pokud jseš tak zvědavý, tak si to jdi poslechnout sám" Na to se jen pochechtával.

,,Jen se ptám...dřív jsem tam měl pokoj já, ale kvůli němu, jsem nemohl spát. Tak jsem se přestěhoval sem" Věděl to Endeavour? Nemohl mě nikdo varovat?

,,Fajn, tak odteď budu bydlet tady" Rozhodl jsem se.

,,Dobře, společnost se mi bude hodit" Jeho nic nerozhodí.

Aspoň se konečně můžu vyspat!
______________________________________________

Cítil jsem něco teplého na svém břichu. Otevřel jsem oči a co jsem neviděl.
Natsuo se tam rozvaloval po celé posteli a jeho hlava se nacházela na mém břichu. Pomalu jsem mu jí chytil a vrátil jí zpátky na postel. Podíval jsem se na hodiny, které oznamovali půl jedenácté. To mám z toho, že jsem šel večer, tak pozdě spát.

Otevřel jsem dveře do chodby a zrovna tam stála Fuyumi s Dabim.

,,Midoriyo? Co tam děláš?" Ptala se Fuyumi.

,,Todoroki byl moc hlasitý" Zeptal se jakoby nic Dabi a ušklíbl se.

,,Jo...i tak by se to dalo nazvat" Fuyumi se zamračila.

,,Doufala jsem, že bude mít aspoň trochu rozumu" On nějaký má?

,,Kde vůbec je? Ještě je s ní v pokoji?" Ne, že by mě to zajímalo, jen jsem je nechtěl potkat, až si půjdu nahoru pro věci.

,,Ne, odchází vždycky brzy ráno" Pokrčil rameny Dabi.

,,Tak já se půjdu nahoru obléknout" Jen přikývli.

,,My zatím půjdeme udělat snídani...jo a abych nezapomněla, tak táta s tvojí mamkou dneska ráno někam odjeli" Díky mami, že jsi mi něco řekla.