Můj Nevlastní Bratr

23.

Než jsem si stihl pořádně uvědomit, co se vlastně děje tak se září stihlo přehoupnout v konec října a teplota venku začala klesat dolů a já tak mohl potkávat školáky zachumlané v mikinách. 

Pomalým krokem jsem si to mířil ke škole a po boku mi šel mlčky Dabi. Po onom incidentu, kdy se jeho přítel objevil u prahu našeho domu se stal více zamlklejší a jeho hlas jsem nezaslehl pomalu vůbec. Opravdu mně zajímalo, co se tehdy venku odehrálo, ale byl jsem až moc stydlivý, než abych se Dabiho zeptal. Nechtěl jsem hlavně moc lézt v jeho osobních věcech, už jen z principu, že mně by to nejspíš také nebylo příjemné, ale musel tu zhodnotit i ten fakt, že Dabi věci neprožívá až tak sentimentálně, jako já.

,,Tak já jdu" odbočil ke své skříňce, která byla dál od té mojí a poté zamířil do své třídy. Jediné, co jsem stihl zaregistrovat bylo, že Dabi byl ve třídě A a jeho přítel, pokud jím stále je, je ve třídě B. Já sám jsem se nacházel ve třídě A.

,,Můžeme jít někam na večeři a nebo klidně i ke mně domů" Dostal se ke mně svůdný hlas, který jsem si přál slyšet právě ze všech nejmíň. O zeď se nedaleko mojí třídy opírala Yaoyorozu a Todoroki se tyčil nad ní a namotával si pramínky jejích vlasů na prst. Měl jsem co dělat, abych tu právě nehodil šavli rovnou na zem, ale zase jsem jí byl vděčný, jelikož od té doby, co si s ní Todoroki začal, jsem měl konečně od jeho neustálého otravování pokoj. Dokonce se mi už týden daří spát konečně ve svém vlastním pokoji, protože toto černovlasé individuum je častěji v Todorokiho pokoji a proto se vždy, když jí vidím automaticky seberu a jdu škodit k Natsuovi do pokoje.

,,Král a královna této školy jsou opět pohromadě" Ušklíbl se Kaminari a společně jsme se vydali do třídy. Ano, takhle ty dva začalo pár jedinců nazývat. Král a královna. 

,,Dobré ráno" Pozdravil jsem Uraraku, ale ta byla tak zahloubaná do mobilu, ve kterém si něco četla, že mně ani nezaregistrovala a tak jsem se jen uchechtl a sedl si na své místo. Iida nerušeně dospával na své lavici, i když v tomto hluku jsem ho opravdu obdivoval, že to vůbec dokáže. Zmučeně jsem složil hlavu na lavici a snažil se na žádné negativní myšlenky nemyslet. Poslední dobou je toho na mně až moc...

_____________________________________________________

,,Jak dlouho si s ní máš v plánu pohrávat? Dokud tě nepřestane bavit v posteli? A pak jí odhodíš, že? Já se vlastně ani ptát nemusím, vím to už dávno" Spustil jsem hned, jakmile jsem viděl stát Todorokiho v předsíni zrovna, když jsem mířil se sklenicí vody zpátky do svého pokoje. Nemám Yaoyorozu rád, ale rozhodně se mi nelíbí Todorokiho chování, které se řídí heslem "využij a zahoď".

,,Nežárlíš snad, ne?" Ušklíbl se na mně povýšeně. Začínal ve mně vůči němu růst vztek. Tahle jediná věta dokázala zapříčinit, že jsem toho všeho měl akorát po krk a mé emoce se utrhli ze řetězu.

,,To nemyslíš vážně?! To mi chceš říct, že to všechno děláš jen kvůli tomu, abych žárlil?! To snad nemáš žádnou hrdost?!" Moje sebeovládání šlo do kytek a po tváři mi začali téct slzy o kterých jsem si zprvu ani neuvědomoval. Nevím, proč to na mně najednou dolehlo. Proč právě tohle byla ta poslední kapka. Jeho výraz byl opravdu šokovaný a překvapený, co se to právě odehrávalo. Nyní se tvářil vážně, až mně to vytáčelo ještě víc. Proč právě on mně dokáže načapat v těchto sentimentálních chvílích? 

,,Mido-" Možná, že bych po něm nevyjel tak, jak jsem to právě udělal, možná bych tak ani nekřičel, ale právě protože v tomto domě nikdo nebyl, jsem se nenutil krotit.

,, Nevyslovuj moje jméno! Od někoho jako jsi ty, ho nechci slyšet!" Hlas se mi v polovině zlomil a já se rozeběhl do svého pokoje. Přes slzy jsem se nemohl pořádně ani dívat na cestU, kterou jsem běžel, ale moje oči byli stejně zavřené a já našlapoval instinktivně, dokud jsem nechytil kliku mých dveří a nevplul do tmavého pokoje.

Zničeně jsem se sesunul podél zamčených dveří, přitáhl jsem si kolena k tělu a hlavu zabořil mezi mé nohy. Proč jsem prostě nedokázal zkrotit své emoce a přejít to? Moc dobře jsem to věděl. Tak moc jsem si právě připadal využitý a zahozený. Tak moc, že když mi to došlo, že to právě dělá Todoroki, cítil jsem se být právě na tom místě, na kterém se nacházela Yaoyrozu. A to všechno kvůli tomu blbci na druhé straně Japonska. To kvůli Kacchanovi, který mi už více jak měsíc nenapsal, nezvedá mi hovory a já se tak cítím zcela osamocený. Tak dlouho jsem své emoce a obavy držel na uzdě a hromadil to všechno v sobě, neboť jsem se bál někomu svěřit. Bál jsem se připustit tu krutou realitu a říct jí nahlas. 

Poprvé co jsem sem nastěhoval jsem slyšel klepot na dveře od toho, který přihodil to poslední polínko do ohně. Zabral za kliku, ale ozval se zámek dveří, který mu dával jasně najevo, že jsou zamčeny a tudíž se nedostane dál.

,,Midoriyo?" Zašeptal téměř slyšitelně, ale díky tomu, že jsem byl ihned za dveřmi jsem ho mohl slyšet. Neplánoval jsem mu otevřít, tentokrát ne. Všechno jsem mu odpustil, všechno..ale tohle už nemůžu...nedokážu to.

,,Promiň, jestli jsem ti ublížil...to jsem nechtěl" Pokračoval už hlasitěji a jeho hlas byl nejistý.

 ,,Já jen..chtěl jsem tě zase jenom provokovat...Nevyužívám Momo, i když si to nejspíš myslíš. Nikdy jsem neměl moc přátel, protože jsem byl vždycky tichý a nemluvný...často jsem byl středem posměchu a nebo lítosti, protože mi umřela máma a všichni se mi vyhýbali. Momo byla jediná, která si mně tehdy všímala a bavila se se mnou...Nebyla tehdy taková. Měla to doma těžký a tímhle chováním chce jen utajit svoje pravé pocity, nosí jen masku..ale chápu, že tomu nemůžeš rozumět.." Jeho slova způsobovala, že se po mé tváři kutálelo daleko více slz, než na začátku.  

,, Nechtěl jsem tě rozbrečet, to opravdu ne...promiň, mi to prosím" Krátká odmkla, která nastala mi připadala jako věčnost, ale bylo to sotva pár sekund 

,,Otevřeš mi prosím dveře? Chtěl bych ti to říct do očí." Skoro jsem se zvedl a opravdu po tom klíči sáhnul, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Nejspíš za to mohl jeho upřímný a zlomený hlas, který mi prozrazoval, jak moc toho ve skutečnosti lituje, ale já byl tak flustrovaný, že než jsem si to uvědomil, jsem si to vybil na člověku, který byl právě nejblíže. 

,,A přesně proto tě tak moc nesnáším! Nic nebereš vážně, všechno je pro tebe pouze zábava, baví tě ničit lidi! Nechci tě už nikdy vidět, rozumíš?!" Zaječel jsem, jak nejhlasitěji jsem zvládl, hlasem se ozývali vzlyky, které jsem nezvládl kontrolovat a hned po tom se mi zlomil hlas. 

Jelikož jsem byl na opačné zdi, než byl Todoroki, nemohl jsem vidět, jak ho moje slova zasáhla. Nemohl jsem vidět ani jeho slzy, které se mu v tu chvíli spustili z očí. 

Todoroki si neuvědomoval, jak moc Midoriyovi ubližuje, až do této chvíle. Nikdy mu neměl v plánu ublížit, jen si ho chtěl dobýrat a bavit se jeho roztomilými reakcemi, ale právě teď se nenáviděl, jak nejvíc jen mohl.

,,Jestli to tak chceš...přizbůsobím se...omlouvám se ti Midoriyo" Se sklopeným pohledem zamířil k sobě do pokoje, kde si sedl na postel, zmučeně složil tvář do dlaní a nechal slzám volný průbět.

Proč to všechno muselo skončit právě takhle?

Tak jsem tu nakonec dříve, než jsem sama plánovala...

Počátkem této kapitoly to všechno bych řekla teprve začne. Těžko říci, zda toto odstartuje  něco pozitivního nebo právě naopak.

Vrhla jsem se na všechny úkoly, které se mi povedlo do značné míry dodělat a právě teď mám více času na psaní, tak snad vyjde další kapitola co nejdříve :)

Víc mně teď baví psát hlavně díky tomu, že se mi vrátil počítač z opravny a já tak nemusím psát na mém mobilu, kde mi to jde pomaleji a tolik mně to nebaví..nějak mně uklidňuje zvuk mačkající klávesnice. :D

kerr_ia