Sweet royal life (pozastaveno)

Zboření hradeb

*pohled Hannah*

Sleduji Noaha, jak odchází a pak se podívám zpátky na Lukase. Vím, že tím, co teď řeknu se to všechno, buď pokazí tak, že mě na tu odvykačku pošle nebo se to pokazí tak, že se z paláce radši odstěhuju.

„Lukasi, já..." vydechnu, „Já s tím nechci skončit." řeknu mu upřímně, „Pamatuješ na svatbu Thonyho a Nancy?" zeptám se ho.

Bylo mi tehdy osm a můj starší bratr Thony, který se mi ze všech nejvíc věnoval se zrovna ženil. Jeho snoubenka Nancy už byla těhotná a brzo se jim měl narodit syn. Syn, kterému se bude Thony věnovat daleko více, než mě. Když jsem pozorovala ten obřad, začaly mi slzet oči. Seděla jsem vedle Lukase, který mě objal a řekl: „Ale no tak... Možná se nebudete vídat tak často, ale budete se vídat. Neodchází nikam na konec světa. Já tu pro tebe budu vždycky. Sama budeš mít brzo kamarády a budeš za nima moct chodit do města." Všechno bylo vždycky ‚Až budeš starší' a mě unavovalo na to čekat. Přijde mi, že na to čekám pořád.

Sklopím pohled na svoje ruce, se kterými si začnu hrát a pokračuju: „Kromě toho, jak jsi mi sliboval, že tu pro mě všichni vždycky budou, jsi mi taky řekl, že až budu starší, budu mít vlastní kamarády, budu moct chodit do města a tak." připomenu mu, „Od tý doby jsem se nemohla dočkat toho, až budu starší a všechno tohle se splní. Protože v tu dobu jsem byla malá vystrašená holka, která ani nechápala, co se jí stalo. Čím jsem byla starší, tím sem to chápala víc a víc a tím víc jsem byla vystrašenější a víc, jsem se na tu dobu těšila. A pak to přišlo a já si našla svou partu ve městě. Partu, která mi ukázala trávu. Od doby, co jsem to zkusila poprvé jsem mohla konečně klidně spát. Konečně už jsem nebyla ta malá vystrašená holka, která neměla žádnou kontrolu nad tím, co se jí děje." zvednu k němu opatrně pohled a podívám se mu do očí, „A pak přijdeš ty a moji svobodu mi sebereš. Jako bys ze mě zase dělal tu malou holku. A já tě prosím, vážně prosím, abys to nedělal. Je mi líto, že jsem nejspíš byla špatným příkladem pro Noaha a ten se kvůli mně trávy chytil, a podpořím tě v tom, abys ho z toho dostal. Ale prosím, mě tohle nedělej. Neber mi tu možnost vybrat si, co udělám se svým životem. Třeba jednou uvidím, že dělám blbost a budu s tím chtít přestat. A jakmile ta doba přijde, slibuju, že budeš první, za kým půjdu, protože věřím, že mi pomůžeš. Ale nedělej tuhle volbu za mě. Oba stejnak víme, že se budu snažit ty tvoje podmínky obejít a akorát tě tím zklamu. A to já nechci, proto ti to říkám narovinu." dokončím svůj proslov, který byl daleko lepší, než nějaké děkovné proslovy na předávání Oscarů typu: ‚Vůbec jsem to nečekal a nevím, co mám říct.' Jak je vidět, i z patra se dá mluvit několik minut.

„Hannah .... Nemůžu se dívat na to, jak se ničíš." jo, tolik k účinnosti mého proslovu, „Máš dva měsíce, do začátku nového roku, aby ses z toho dostala... Možná by nebylo od věci, kdybys chodila na terapii... Mohlo by ti to pomoct." navrhne.

Dělá si srandu, že jo? Terapii?

„Jasně, ještě blázna ze mě dělej. Co UFO? To ze mě udělat nechceš?" v mém tónu překvapivě není naštvání. Jenom zoufalství a bezmoc.

„Dneska toho bylo moc. Měla by sis jít odpočinout. Dneska večer žádný výlet do města. Dobrou noc." zvedne se ze židle a rychle opustí místnost.

Pomalu přikývnu a když odejde schoulím se v křesle. Nedokážu se přimět k tomu, abych se zvedla. Všechny ty stěny, které jsem budovala těch dvacet let se najednou zbourají a slzy z mých očí tečou proudem.

Během chvíle přestanu vnímat, kolik času uběhlo. Jen nechávám všechny ty zásoby slz, aby z mých očí vytekly.

Když už to vypadá, že žádné další nepotečou, pomalu se postavím se na své ztuhlé nohy a všimnu si, že venku začalo svítat.

Skvěle. Probrečela jsem celou noc v Lukasově pracovně. Nebo spíš králově? Už mi jako můj příbuzný nepřipadá.