Sweet royal life (pozastaveno)

Velryba má ploutve

Oba se podíváme na láhev v její ruce. „Já ... nevím, jak se mi to dostalo do ruky. Asi někdo chtěl, abych to podržela. Já ... vůbec nepiju."

„Nebyla to náhodou bílá paní? Nebo zahradní skřítek? Skoro bezhlavý Nick? Velryba na procházce? Nebo náhodou duch mýho táty?" vyjmenuju všechny možnosti toho, kdo jí nespíš mohl podat láhev.

„No, tu velrybu jsem tady potkala, ale ona to asi nebyla. Má ploutve. Vždyť ta by to neudržela." naznačí rukama ploutve a pak se zatváří zklamaně, nejspíš proto, že mi to nedošlo.

„Jak jsem mohl zapomenout? Asi si zasloužím zemřít, za tak velký omyl. Doufám, že se z toho lidstvo brzy vzpamatuje a nezavinil jsem právě konec světa, kvůli tomu, že lidé budou panikařit, jestli velryba udrží nebo neudrží láhev. Třeba některý napadne, jestli nemá někde náhodou skrytý ruce a strhne se totální panika. Víš, jak velkou váhu mají slova nás princů. Měli by mě ukřižovat." nasadím zdrcený výraz a mám blízko k tomu, abych do svého hereckého vystoupení zahrnul i slzy.

„Přesně tak. Jsi zločinec. Kvůli tobě budou všichni zmatení. Styď se." pohrozí mi prstem, „Jsi budoucí král, musíš si zjistit, že velryby mají ploutve. Bez toho si tě nevezmu." zamumlá. Rozhodně má upito daleko víc, jak já.

„Víc stydět se už nedokážu." prohlásím dramaticky a Mal málem vyprskne smíchy. Nakonec si ale dokáže zachovat vážnou tvář.

„Noahu, když jsi to ty ... jménem celého lidstva ti odpouštím." zatváří se jako ten nejúžasnější člověk na planetě a jako by pro mě právě udělala ten nejúžasnější čin. Odpovím jí tím nejvděčnějším výrazem, jakého jsem schopný a pak jí sleduju, jak zamíří k druhé pohovce, která tady je, spadne na ní, a přitom vylije trochu z lahve. Znovu na mě pohlédne a zazubí se na mě. „Ty jsi taky dost mimo, co?" zeptá se mě a pracně se posadí.

Bohužel jsem si neuvědomil, že na mě mluvila, protože jsem opět sledoval to, v čem je oblečená. Víc sexy holku jsem snad nikdy neviděl. Jenom přikývnu, protože absolutně nevim, co říkala a doufám, že nebudu vypadat jako pitomec.

„Co to děláš, prosím tě? Ničíš si život." ukáže na svoji láhev, „To je jed. Už to nepij, nebo umřeš." zatváří se moudře.

Uchechtnu se a znovu přikývnu, „O to jde. Zničit si život. Zničit ten hlas v mý hlavě." zvednu láhev do vzduchu a podívám se na její obsah, jako kdybych v něm hledal podstatu života, „Třeba chci umřít." pokrčím rameny a pořádně si přihnu.

Její spokojený úsměv zmizí a zamračí se na mě, „Nenič si život. Na to existují i efektivnější způsoby mimochodem. Ale nenič si život." Několikrát zavrtí hlavou a pak si prohrábne vlasy a znovu se na mě zamračí, „Proč chceš umřít? Máš depky?" najednou jí v očích svitne pochopení, „Máš depky kvůli mně? Kvůli tomu, že jsem se odtáhla?" v sedě se opře o opěradlo sedačky, „Hele, já ti to vysvětlovala. Chápeš, ne? Není to... není to, jakože bys špatně líbal nebo tak nějak." dělá jí problém dát dohromady větu, nad kterou musí přemýšlet, „Však ty nelíbáš špatně. Nebo jakože, já nevím, jestli jo nebo ne, protože z tý pusy to úplně nešlo poznat. Ale jestli se prostě cítíš blbě za to, že bys měl líbat špatně, jakože ... můžu tě to naučit. Jestli chceš." pokrčí rameny a tím nejspíš skončí svůj monolog. Pak zkontroluje obsah lahve a napije se.

Během jejích slov už jsem se nadechoval k protestu, že o ní nejde, ale po jejích posledních slovech na ní zůstanu koukat s nadzvednutým obočím, „Jakože .... Ty. Ty bys mě naučila líbat? Ty sama? Nebo dotáhneš nějakýho plyšovýho medvěda, na kterym mi to budeš ukazovat?" zeptám se, a přitom se zvednu z pohovky, na které jsem ležel a přejdu k té, na které sedí ona. Sednu si vedle ní a znovu ji sjedu pohledem, „Protože jestli si mám vybrat učební pomůcku, tak beru sexy princeznu v motorkářském oblečení." řeknu jí, zvědavý na její reakci.

„No jasně, medvěd tě to tak naučí." ušklíbne se a odloží svou láhev na stolek. Jemně se pousměje, „Takže, jelikož tu nikoho takého nevidím, asi tím myslíš mě. Takže můžeme začít." přikývne a několika rychlými pohyby si z nohy sundá ortézu, „Chvilku to bez ní vydržím, že?" zamumlá sama pro sebe a pak se otočí na mě. Prohlédne si mě, jako by zkoumala, nakolik jsem připravený. Z ničeho nic se přetočí a sedne si na můj klín a pohlédne mi do očí, „Takže ... nejdřív ... asi ti prostě ukážu, jak na to. Potom si to zkusíš sám." zvedne obě ruce a položí mi je na ramena, „Teď musíš jenom uvolnit čelist, ať mi to trochu usnadníš." jednou rukou mě chytne za bradu a zahýbe mi s ní tak, že se divím, že nemám vykloubenou čelist. Druhou rukou si přehodí vlasy na záda a nakloní se ke mně blíž, „Tak co, připravený? Ještě máš poslední šanci vycouvat, kdyby ses na to necítil." poznamená s plamínky v očích a pousměje se, „Ty vlastně vůbec nejsi k zahození, víš to? Jsi vážně pěknej." Poznamená a prsty mi přejede po tváři.

„Tak už to nezdržuj." vydechnu a sám se k ní nakloním blíže a začnu jí líbat, přičemž jí během chvilky zapletu ruce do vlasů.