Sweet royal life (pozastaveno)

Zničený život

Je to asi týden, co jsem se viděl s chobotnicí. Upřímně, od té doby se společnosti trochu vyhýbám a radši jsem zalezlý ve své komnatě s knížkou. Nebo se snažím trávit čas s Ellie. Ta mi to ale moc neusnadňuje.

Poslední dobou se ode mě hrozně vzdaluje a já už nevím, co mám dělat, abych jí u sebe udržel. Nechápu to. Vždycky jsme to byli my dva. Jediný my dva jsme se navzájem chápali.

Nesnáším za to rodiče ještě víc. Kdyby nebyli srabové a zůstali naživu, Ellie by teď neměla takovéhle problémy. Nebo možná ano, ale aspoň by měla rodiče. Jestli by se teda o nás starali a nezbavili se nás...

Podobné myšlenky mě pronásledují pořád. Občas bych si přál svoji hlavu vypnout, aby na chvíli mlčela.

Jak je mým dobrým zvykem, když mě vevnitř přepadne něco jako klaustrofobie, jdu se projít do zahrad, ideálně s knihou v ruce.

Z tlusté detektivky, kterou jsem si bral v knihovně, když jsem tam potkal Malkii a Kwayeru už mi chybí posledních pár stránek a dneska to chci dorazit. Je to dost napínavé.

Když ale dojdu k fontáně, kterou jsem si vybral za cíl své dnešní procházky, zjistím, že to místo už okupuje někdo jiný.

Proč mě to vůbec překvapuje? Palác je teď plný lidí. Ale nemusím pořád přece narážet jenom na ní a její sestru. Pozitivum je, že Malkia je pořád lepší jak chobotnice.

„Tebe už jsem dlouho neviděl." pousměju se na ní a dojdu k ní. Všimnu si, jak je zamyšlená. „Jsi nějaká zamyšlená, děje se něco?" zeptám se jí a sednu si na kraj fontány kousek od ní.

Trochu sebou trhne, když mě uslyší. „Ahoj. Ne, v pohodě. Často se zamýšlím nad spoustou věcí." vysvětlí a nejspíš ani netuší, jak moc jí rozumím. Pohledem sjede k mojí knize. „Nečteš nějak rychle?"

Koukne se stejně jako ona na detektivku a uchechtnu se. „No ... Neměl jsme teď nic jinýho na práci a bylo to dobrý." pokrčím rameny.

„A jak se máš? Už jsi překousl, že ti ničím život?" prohrábne si vlasy a koukne mi do očí.

Radši sklopím pohled a sleduju špičky svých bot. Nevím, jak jí odpovědět. „Neničíš mi život. Byl zničenej už než jsem se dozvěděl o tom zasnoubení." rozhodnu se nakonec pro tuhle formulaci.

Potichu si povzdechne a to mě donutí zvednout o trochu pohled, i když se pořád vyhýbám jejím očím. Všimnu si jejího soucitného pohledu, který jsem u ní snad ještě nikdy neviděl. „Hele, je mi to líto. A pěkně blbý na tom všem je, jak moc to poznamenalo vás dva. A chápu, že já tomu nikdy nerozumět nebudu, ale prostě ... jsi dobrej, že to zvládáš." řekne a znovu si prohrábne vlasy. „Kdyby se tohle stalo mě, asi bych se na všechno vykašlala a utekla pryč. Ale ty to zvládáš, i když je to těžký." trochu se na mě pousměje. „I když to nezní nijak úžasně, máš můj obdiv. A to se často nestává."

Nevím, jestli jsem za její soucitný pohled rád a nebo ne. Za život jsem si ho už užil plno a hodněkrát byl prostě falešný.

Kdyby tu nebyla Ellie, utekl bych už dávno. „Blbý na tom všem není to, jak to poznamenalo mě s Ellie. Nejhorší na tom je, že oni dva to prostě vzdali. Zabalili to a všechny opustili. Nejen Ellie, o nás ani nevěděli, ale měli tu celej zbytek naší rodiny." řeknu rychleji, než si uvědomím, co říkám.

„Hele ... možná to prostě nezvládli. Třeba toho na ně bylo moc. Nějaký důvod určitě měli a i když pro nás může vypadat jako zbabělý, pro ně byl důležitý." namítne.

„Sebevražda je vždycky zbabělá. Aspoň pro mě. Je to způsob, jak utéct od problémů a starostí, když s nima nechceš bojovat." opáčím. V tomhle si vždycky budu stát za svým. Pak zavrtím hlavou. „Zapomeň na to. Neměl jsem to říkat. Nechtěl jsem to říkat."

„Ale měl jsi to říkat. Lidem pomáhá, když se vyzpovídají ze svých pocitů." namítne a já potlačím chuť se nad tím pobaveně usmát. Jak krásný naivní názor.

„ U tohohle vypovídání nepomůže. Už jsem o nich přestal mluvit. Mluvení je k ničemu." pokrčím rameny.

„Dobře, nebudeme o tom mluvit." přikývne a já se na ní podívám a chci se vděčně usmát, ale než to stihnu, v obličeji mi skončí voda, kterou na mě chrstla. „Zkoušel jsi někdy vodní bitvu?"