Sweet royal life (pozastaveno)

Krakatice přijela

Mám pocit, že mi za chvíli praskne hlava. Nesnáším Lukase za to, že mi domluvil sňatek. Budu muset odjet, vládnout někde v Africe a nebudu moct být s Ellie.

Asi každý zná příběh toho, jak jsem se narodil já a moje mladší dvojče Ellie. Bývalý král Eathen a královna Maya spáchali sebevraždu, ale doktoři zjistili, že královna v sobě má krátce dvě děti, o kterých snad nemohla ani vědět, a dokázali jí udržet v umělém spánku tak dlouho na to, aby se miminka dobře vyvinula a mohla žít. Oživit jí ale nedokázali. Zázraky se jednoduše nedějí.

Můj o dvacet let starší bratr Lukas vzal mě a Ellie pod svá křídla a vychoval nás. Je pro mě napůl i jako táta. Neměl to jednoduchý. Ztratil oba rodiče, musel se narychlo ujmout vlády, dokončit svou Selekci a pak musel ještě vychovat své mladší sourozence a nakonec i své vlastní děti.

Jediné štěstí je, že Selekce, kde si budoucí panovník vybírá z 35 dívek ze země manželku nepadla na mě, ale na Keenana, syna Lukase a jeho manželky Dahlie. Já jsem se ale hrozbě svatby také nevyhnul. Mám domluvený sňatek s africkou princeznou Malkií.

Během pár dnů začne Keenanova Selekce, což znamená, že palác bude plný lidí a novinářů. Přijedou účastnice Selekce, ale pro mě hlavní, zahraniční hosté. Mezi nimi i Malkia se svou sestrou Kwayerou. Nechci jí ani vidět. Natož si jí vzít a někam s ní odjet.

Totiž, během toho "zázračného" porodu dvojčat z prakticky mrtvé královny neměla moje sestra nejspíš dost kyslíku. Nebo je to možná tím, co jsme si od mala museli kvůli médiím protrpět. Jsem tak nějak jediný, koho si pustí k tělu a je s ním schopná mluvit. A ona je pro mě zase jediná, kdo mě chápe. Kdo ví, jaký je to pocit, když jste na tomhle světě, rodiče vám zemřeli a ani nevěděli, že se máte narodit. Taky na ní tak nějak dávám pozor. Je schopná během pár minut naprosto zdevastovat svoji komnatu, pokud si nevezme prášky. A jak jistě tušíte, moc často je nebere. Tvrdohlavost je snad největší rys naší rodiny.

Musel jsem na čerstvý vzduch. Čím víc o tom všem přemýšlím, tím větší mám pocit, že na mě za chvíli spadnou stěny mojí komnaty. Pořád mě děsí, jak je den mého odjezdu čím dál tím blíž. Často chodím do starých uliček, kde se mi dobře přemýšlí. Jenže, když jsem tam došel, zjistil jsem, že tu nejsem sám.

Tam jsem jí uviděl. V žlutých šatech seděla na zábradlí a pozorovala západ slunce. Krakatice už přijela, úžasný. Nemohlo jí spadnout letadlo? Opřel jsem se ramenem o sloup a chvíli jí pozoroval. Možná v tom byla zvědavost a já chtěl zjistit jaká je, ani bych s ní musel mluvit. Nejradši bych na ní ale i tak hodil bombu.

Jenže si mě všimla. "No do háje.." vyjekla a pevně se chytila jednoho z ornamentů poblíž. Položila si ruku na srdce a snažila se zklidnit. Bože. Vždyť nejsem a tak děsivej. "Taky tě strašně rád vidím." ušklíbl jsem se. Radši bych jí viděl dole, ale to jsem si nechal pro sebe.

Jo, já vím, docela hnusný přát jí takhle smrt. Zvlášť, když ona za naše zasnoubení nemůže. Ale tahle holka mě má odvést od Ellie, díky tomu, co domluvil Lukas. Oba dva jsou teď předmětem mojí nenávisti. Víc než moji rodiče. To jsem ještě nezmiňoval? Jo, nesnáším je. Zabili se, když šlo do tuhýho a to je podle mě ta největší slabost vůbec. Rozhodli se umřít, a proto my s Ellie prožíváme to, co prožíváme.

Asi konečně poznala, kdo jsem. Ve vteřině bylo po jejím vyděšeném výrazu a zase tam seděla krakatice. Radši se otočila a dál koukala na západ. Nechápu, co na něm všechny holky vidí.

"Co tady vůbec děláš tak sama?" ozval se ve mně ten rozumný hlas, který mi říká, abych nebyl naštvaný na ní, kdy ona za nic nemůže. "Popravdě?" otočí se na mě s protočením očí, "Přemýšlím nad tím, jestli je lepší pád dolů, nebo sňatek s tebou. První možnost zatím těžce vede, tak se tady nenápadně loučím se životem." dopověděla se sladkým úsměvem. Fajn, kočko, tuhle hru můžou hrát dva.

Usmál jsem se stejně sladce jako ona a vykročil k ní. "Jestli nemáš odvahu, klidně tě strčím. Budu pak moct zůstat tady se sestrou a nestěhovat se k opicím a hadům." pokrčím rameny a zastavím se těsně před ní. Všímám si toho, jak znervóznila, takže bez problémů pokračuju. "Už ses doloučila?" nevinně se na ní usměju.