Sweet royal life (pozastaveno)

"Pozdě."

„Jsi hned po něm nejpřímější následník trůnu. A být korunní není jenom o tom, že z tebe jednou bude král. Děje se toho mnohem víc, ale o tom ty nemáš vůbec páru. Tohle je vedení zemí, tady se nehraje na srdce." koukne na mě chladným pohledem.

„Všechno tohle je ale o domluvě. Nějak bych se to naučil, zvládnul bych to. Jenom šlo o to, abych to věděl a aby se to řešilo včas. Jakej měl ten váš vztah teda pak smysl, když jste oba žili s tím, že spolu nezůstanete a nepokusili jste se to změnit, i když jste k tomu měli příležitost? V královských rodinách není jednoduchý nikdy nic." pokrčím rameny. Jasně, vím, že se tady bavíme o tom, že bych mohl skončit na trůnu a něco málo o tom vim, ale ne, děkuju, nechci. Jsem se svým titulem spokojený a povýšit nepotřebuju.

„Nevíš nic. A nechápeš nic." pousměje se trochu a pohlédne na mě, „I za tu cenu to stálo. U některých věcí prostě nemůžeš přemýšlet nad budoucností." sklopí pohled, „V mém životě prostě není místo pro lásku."

Překvapeně na ní kouknu a zavrtím hlavou, „Tohle nedělej. Nestávej se zase tím zabijáckým strojem, kterýmu je všechno jedno. Už jsi to párkrát zvládla odhodit, pamatuješ?" zeptám se jí a položím vedle ní na postel knížku, se kterou jsem sem přišel. Zjednodušenou anglickou verzi Bílého Tesáka, „Nemusíš svoje emoce skrývat."

Odhrne si vlasy za ucho a zavrtí hlavou, „Není to k ničemu. Být sama sebou a něco cítit... k ničemu to není. Akorát to potom bolí."

„Bolí to, ano. Někdy. Každej máme špatný období, to není důvod, proč se vzdávat." namítnu.

„Já už jsem to vzdala dávno." zamumlá potichu a zvedne do vzduchu knížku. Sleduje vlka na přední straně a po chvíli promluví: „Když se Bílý Tesák dostal mezi lidi, byl moc důvěřivý. A pociťoval lásku. Dostal se k jednomu chlapovi, který mu tu lásku neumožňoval. A udělal z něj bestii bez citů. A v tu chvíli byl Tesák nejsilnější. V tu chvíli zvládnul úplně všechno, co chtěl, protože byl silný. A přesně to je to, co by měl chtít v životě každý člověk."

Jo, takhle to dává smysl, ale nemůžu jí teď dát za pravdu, to prostě nejde, „Byl ale potom šťastný? Podle mě je lepší projít těžkostmi, ale dosáhnout něčeho a mít z toho pak radost a chuť do života, než dosáhnout všeho a být bez emocí."

„Nebyl šťastný." uzná a pohled stále upírá na knihu, „Ale štěstí v životě nepotřebuješ. Někdy ti to štěstí dá síla. A já radši dosáhnu všeho bez emocí. Vidíš? To je ten rozdíl mezi námi." natáhne ruku s knihou ke mně a zase si lehne.

„A má takovej život smysl?" zeptám se jí. Tohle je nejspíš ten důvod, proč jsem se celý život citům vyhýbal. Dost to bolí.

„Nevím." pokrčí pomalu rameny, „Pro někoho možná nemá. Ale pro mě jo. Byla jsem šťastnější, když jsem nic necítila. Láska je silnější štěstí, ale je instantní. Nikdy nevíš, kdy o ni přijdeš. O sílu tě nemůže nikdo připravit. Jenom ty sám." pohlédne významně na svou nataženou ruku s knížkou a já zavrtím hlavou.

„Nech si jí tu." vezmu jí z jejích rukou a položím na noční stolek vedle její postele, „Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle, Promiň." omluvím se jí znovu a už ani nevím po kolikáté to dneska vlastně je.

„Neomlouvej se. Tím to stejně nespravíš." zamumlá a já přikývnu, přičemž mě píchne v hrudi. Proč se týhle holce daří tak skvěle mě ničit a proč tu já pořád stojím?

„Já vím. Ale jinak to neumím." pokrčím rameny, „Můžeš teď být upřímná?" položím řečnickou otázku, na kterou i tak dostanu odpověď.

„Vždycky jsem upřímná."

„Myslíš, že kdyby ses nezamilovala do Keenana... Měli bychom mi dva někdy nějakou šanci?" dostanu ze sebe a radši sklopím pohled, když se připravuju na bolest, jakou mi její odpověď způsobí. Proč jsem prostě nedokázal držet klapačku?

Chvíli je ticho, které pak přeruší její hlas, „Tohle já nedokážu pořádně říct. Nedokáže teď nad láskou přemýšlet ani trochu, aniž bych v tom neviděla něco špatného. Ale myslím si, že kdybych nebyla zavtrzelej stroj bez emocí a nikoho neměla ... možná by tu maličkatá šance byla."

Zatímco jsem očekával negativní odpověď a myslel si, že bude hodně bolet, vlastně je to naopak. Tohle bolí daleko víc a já se to musím snažit co nejlépe skrýt, „Ty nejsi zatvrzelej stroj. Občas se jako ten stroj jenom chováš. Ale nikdy jsi jím nebyla. Pamatuješ na knihovnu?" kývnu hlavou směrem ke knížce, „Tam jsi stroj nebyla. A nikdy jsi jím nebyla. Je to pro tebe jenom role a štít. Chceš, abys tak na lidi působila, ale nejsi tím strojem." namítnu.

„V knihovně jsem tu roli na chvíli zapomněla. A ve fontáně taky. A proto všechno dopadlo tak, jak to dopadlo. Ztratila jsem jedinýho člověka, kterej mě, kdy dokázal milovat. A nikdy mě nic nebolelo takhle moc." přes peřinu si sáhne na nohu, kde má ortézu, „Víc než moje noha. Tahle bolest je horší. A já už to nikdy nechci zažít znova. A jediným řešením je zbavit se lásky v mém životě."

O bolesti bych jí mohl také dlouho vyprávět, „Když myslíš..." hlesnu nakonec, „Už budu muset jít. Ale... Možná se zkus zamyslet nad tím, že on nebyl jedinej, kdo tě kdy dokázal milovat. Jenom sis toho nevšimla." řeknu jí potichu a pak se otočím k odchodu, „Měj se."

„Nedělej to. Nezamilovávej se do mě. Je to nebezpečný. A nestojí ti to za tu bolest, kterou ti nakonec způsobím." na vteřinu ztuhnu a cíl mojí cesty je najednou jasný. Město, kde si seženu něco daleko tvrdšího, než je alkohol.

„Pozdě." hlesnu ještě tak, aby mě slyšela, než bez jediného ohlédnutí opustím ošetřovnu.