Sweet royal life (pozastaveno)

Poslední šance

„Jak chceš." přikývne Lukas a koukne se na Hannah, kterou pohledem vyzve, že teď je na řadě ona.

„Nechápu, proč pro nás chceš normální život. Co to vůbec je? Můžeš mi to, prosim tě, říct? Protože jsem si jistá, že nikdo s příjmením Schreave neví, co je to normální život. Jsem dospělá, můžu si dělat co chci a ty jsi opravdovej zoufalec, jestli mě chceš k něčemu v týhle situaci donutit svým titulem. Já už nejsem ta malá holka, co všechny otravovala a neměla žádnou osobnost a sílu, díky čemuž jí mučili a znásilnili. Teď si můžu dělat to, co chci a ty bys mi do toho neměl zasahovat, Lukasi. Morgan taky hulila a jaká byla reakce Eathena?" předhodí mu tátu. Jsem zvědavý, kolikrát tu ještě dneska zmínka o něm zazní. Nějakej nesmrtelnej vzhledem k tomu, že se sám zabil, „Nikdy se neodvolal na svůj titul, ani jí nikam neposlal. Zajímáš se o mě jenom tehdy, když ti moje chování nezapadá do role dokonalý rodinky. Moji sourozenci mají životy, do kterých já už nepatřím. Tak mi řekni, proč bych tě teď měla poslouchat a jakej je důvod, aby s trávou přestala." vysype ze sebe Hannah.

„Ale co taky Morgan udělala?" opáčí hned Lukas, „Brala drogy, i když čekala dítě. Nechci, abyste skončili takhle. Nejsem jako můj otec a nikdy nebudu. Nemám šanci se mu v čemkoli vyrovnat. Nedokážu zajistit, abyste s tím přestali jinak, takže to musí být takhle." odmlčí se na chvilku, „Nechci po tobě, abys byla dokonalá. Nikdo z nás není, jsme jen lidi... Vím, že jsem se ti nevěnoval a omlouvám se."

Nechápu, proč všichni tátu tak vyzdvihují. Byl to slaboch a srab. Už mě nebaví poslouchat, jak byl výjimečný a nezapomenutelný a jak se mu chtějí všichni podobat. Byl tak maximálně nezapomenutelný svojí slabostí.

„Proč se pořád porovnávat?" vstoupím jim do toho, „Nebo vyrovnávat, to je jedno. Proč se pořád snažíš být jako on, když jsi prostě ty? Není tohle to jádro problému, který nás dostalo až sem? Ty jsi prostě ty. Nikdy nebudeš jako on. Ne, protože bys nebyl dost dobrý, ale protože jsi prostě ty." sice na něj jsem naštvaný, ale tohle myslím vážně a bez jakékoliv ironie.

Lukas na to nic neřekne. No tak, brácho. Já přednesu tak skvělý a dojemný proslov a ty nic? Bacha, abych se neurazil.

„Ne, nechceš, aby byl kdokoliv dokonalý. Ale chceš, abychom tak na veřejnost působili. Proto se zajímáš až teď, když jsme udělali scénu na veřejnosti." scénu? Fakt? Byl to dobrej odvaz náhodou. A vůbec... Proč taky ignoruje to, co jsem právě řekl? „Jinak by sis ničeho nevšiml. A neomlouvej se, já už nepotřebuju, aby se mnou kdokoliv trávil čas. Jsem navyklá na to, být sama. A stejně tak jsem navyklá dělat si to, co chci. A víš, proč jsem si tak oblíbila trávu? Protože jenom, když si dám jointa před spaním, tak jsem schopná klidně spát. Jedině tak nevidím ty obličeje těch chlapů, co mě drželi několik dní ve sklepě a brali na mě paralyzér. Jedině tak se nevracím do tý doby, kdy mi byla zima, byla jsem sama, bála jsem se a nevěděla, jestli ještě vůbec někdy světlo a svojí rodinu." řekne s ledově klidným hlasem, „Takže tě prosím o to, abys mě nechal, neřešil to a neodkazoval mě k tomu, abych si to znova nemusela prožívat noc co noc a já slibuju, že když už na nějakou akci půjdu, tak se tam budu chovat, jak mam a dnešek se už nebude opakovat." poví mu vážně a úplně z ní září ta naděje, že na tohle Lukas kývne.

„Ne." zavrtí hlavou. To bylo rychlé, „Nevšimnul bych si toho, protože jinde, než na akcích nemám moc možnost vás vidět. Slyším o tom, co děláte, ale na vlastní oči se o tom můžu přesvědčit jen stěží. Nevěřil jsem, že byste na tom mohli být takhle a až dneska jsem poznal pravdu.

„tohle přece nemůžeš myslet vážně." uchechtnu se potichu, i když na něm vidím, že vážně to myslí, „Omlouvám se, jasný? Nebude se to opakovat. Ale nikam nás neposílej. Jediný, co chceme, je druhá šance." u mě už asi třicátá, ale to teď není podstatné, „Tys jí taky dostal a pokud vim, máma s tátou tě nikam na odvykačku neposílali. Ani ti nesebrali prachy. Takže jestli se jim teda tak moc chceš snažit vyrovnat... Dej nám ještě jednu šanci. Prosím." moc často o něco neprosím a taky si moc často neprotiřečím, ale stejně můj proslov předtím ignorovali a na odvykačku vážně nechci. Opravdu ne.

Kouknu se na Hannah a nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Vždycky působila jako ta drsná holka, která prostě nebrečí. Jako Malkia. Malkiu jsem viděl brečet na ošetřovně. Teď vidím brečet i Hannah. Rychle se snaží všechny slzy setřít a pak koukne na Lukase, „Prosím." šeptne.

Kouknu na Lukase a doufám, že tohle už zabere. Svěsí hlavu a očividně se pere sám se sebou.

„Dobře." ozve se po chvíli, „Zatím vás nikam nepošlu. Ale i nadále s vámi bude minimálně jedna pověřená osoba. Peníze vám nechám, ale budu hlídat, za co je utrácíte. Budete předkládat i účtenky. Máte jednu poslední šanci."

„Až mě dojímá, kolik k nám máš důvěry." neodpustím si poznámku, kterou naštěstí Lukas přejde tichem.

„Proč ti jde tolik o to, jestli hulíme?" ozve se najednou Hannah, která se snaží zamaskovat slzy v očích, „U Noaha to tak nějak chápu. Je tvůj bratr, kterýho jsi vychoval. Ale jsou přece daleko horší drogy. Tráva není nic zas tak hroznýho." v jejím tónu není ani trocha nechápavosti nebo sarkasmu. Jen nepochopení.

„Záleží mi na vás. Oba dva jste moje rodina, proto nechci, abyste hulili. Je jedno, jak blízcí jsme příbuzní. S tímhle nebudu souhlasit u nikoho." zavrtí hlavou, „Jo, existují horší drogy, ale stejně...."

„... ale stejně si budu hrát na hrdinu a zachraňovat vás. Jo, a pak si to nezapomenu do smrti vyčítat." dokončím tu větu za něj a Lukas jen potřese hlavou, „Tady jsme asi skončili, ne?" nadzvednu obočí a zvednu se z křesla, „Dobrou." houknu na oba a vydám se na cestu do své komnaty.

Nemám sílu se nějak zajímat o to, že Hannah se nevydala za mnou. Klidně ať si s Lukasem udělají čajový dýchánek ve dvou.