Sweet royal life (pozastaveno)

Bílý Tesák

Tak nějak doufám, že do svatby se s krakaticí neuvidím. I když je mi jasný, že se to nesplní. Nejspíš se budeme vídat na různých akcích, které palác pořádá většinou jednou do týdne. Takže jsem své přání omezil na to, abych se s ní neviděl ve volném čase.

Často trávím čas v knihovně. Miluju čtení knih, a to hlavně detektivek. Jednou jsem slyšel, že to mám prý po tátovi. Blbost. Táta byl kretén a zbabělec. Nemohl mít žádné dobré vlastnosti.

Pohledem přejíždím po hřbetech knih v oddělení detektivek a po chvíli jednu vytáhnu a prohlédnu si její obálku. V tu chvíli uslyším ten hlas. "Bílý Tesák?". Hned vím, o koho jde a musím protočit očima. Tady jí nemam odkud shodit. Leda bych jí omlátil knížku o hlavu.

Hned kouknu na docela tlustou knížku ve svých rukách a potěžkám jí, jako kdybych vážně zvažoval, nakolik vražedná tahle zbraň dokáže být. Je mi jasné, že bych jí nedokázal zabít. Ona za naše zasnoubení nemůže, to Lukas, ale i tak.

Nadechnu se a dojdu do uličky, odkud jsem jí slyšel. "Páni. Čtení ti jde. Ale pokud hledáš něco míň náročnějšího, máme tady i obrázkové knížky pro děti." usměju se na ní sladce a opřu se ramenem o jednu polici.

"Chceš se u toho zkusit pročíst aspoň úvodem, nebo jsi to přitáhl jenom proto, aby ses jednou ranou zbavil všech svých problémů?" ukáže nejdřív na knížku v mých rukách a pak na sebe, asi aby bylo jasné, kdo můj problém vlastně je. Nejspíš přemýšlíme podobně. "Obojí. Nejdřív se zbavím problémů a pak si přečtu poslední kapitolu, abych věděl, kdo je vrah." odpovím jí pohotově  pobaveným úsměvem.

"A jestli jsi zapomněl, nenarodila jsem se tady a čtení v angličtině mi nejde až zas tak moc dobře." pokračuje ona dál. "Jo, já vím. Máš ráda tesáka?" kývnu ke knížce v jejích rukou a ani vlastně nechápu, proč mě to zajímá a proč se jí na to ptám. "Jo. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih. Mám ráda ty o přírodě a přežívání. V Africe, té džungli, takhle přece fungujeme." pousměje se na mě a já pokrčím rameny.

"Vlastně ani nevím, jak tam fungujete. Nikdy jsem se o to nezajímal. Jaké to tam je?" zeptám se jí a nevěřím tomu, že vlastně chci znát odpověď. I když, nejspíš to bude můj nový domov. Měl bych vědět, co mě tam čeká.

"Vlastně skoro stejný, jako tady. Nebo jakože, všude je to jiný. Afrika je obrovská a někde je to dost vyspělé a jinde lidé bojují o přežití, což se snažíme eliminovat. Ale hlavně je tam nádherná příroda. Jo a taky radikálové. Něco jako rebelové tady u vás. Zabili mi dědečka a málem i mě. Musí si na ně dávat pozor."

Pak udělám další hodně překvapivou věc. Jak pro mě, tak pro ni. Kouknu do police, o kterou se opírám, protoże jsem si jistý, že to bude někde tady. Pak vytáhnu jednu knížku. "Tohle je zjednodušená verze. Jestli ti čtení v angličtině dělá problém, tohle pro tebe bude lepší." dojdu k ní a knížku jí podám.

Pochybovačně si mě prohlédne a složitější vydání vrátí do regálu. Nakonec si ode mě vezme knížku a založí si ruce na hrudi. "Co? Nemůžu být milej?" pokrčím rameny, i když odpověď znám dost dobře. Moc často zrovna nejmilejší člověk nejsem. Zvlášť, pokud jde o ní.

"Čekám, jestli v tom není nějaký štír, nebo bomba." vysvětlí mi a opatrně prolistuje knihou. "Štíry tady nemáme a neměl jsem čas tam nic dát. Ani jsem netušil, že máš tuhle knížku tak ráda. Ale jestli chceš výbuch, klidně něco do příště zařídím." uchechtnu se. "Ty taky nejsi dneska tak uštěkaná, jako posledně." zhodnotím nahlas.

"Nejsem uštěkaná. Jenom mě děsíš. A já nesnáším, když mě něco svazuje a omezuje. A teď se čím dál víc blíží to, že si tě budu muset odvézt domů a já přijdu i tu malou svobodu, co jsem kdy měla." už jí chci začít oponovat, že uštěkaná je, ale zarazí mě něco jiného. "Co tě na mě tak děsí?" zamračím se zmateně, protože doufám, že si nemyslí, že bych jí doopravdy dokázal ublížit. "Svoji svobodu si klidně nech, nijak tě omezovat nebudu. Koruna možná, ale já ne. Manželé můžeme být jenom na papíře." doplním s pokrčením rameny a pak sleduju, jak jí tváře červenají studem.

"Já-já nevím. Asi promiň. Jenom už od malička vyrůstám s tím, že mě chce němdo za každou cenu zabít, a tak mě vždycky výhružky smrtí seberou víc než jiné lidi. Následnice trůnu to nemívají lehké, zvlášť, když chce lid mužského následníka, a ještě jim nepřipadá, že mám dobrou pleť." na chvíli je mi líto, jak jsem se minule zachoval. Vlastně ani nevím, jak s ní mluvit. Oba dva se nesnášíme kvůli zasnoubení, i když to není chyba ani jednoho z nás. Ani slovo 'složitý' nevystihuje náš vztah přesně.

"Promiň za to, jak jsem se choval. Nevěděl jsem to. Ale buď si jistá, že bych ti nikdy neublížil. Vážně." ujistím jí. Ani nevím, proč to dělám. Mohl jsem ji nechat při tom, že jsem nebezpečný a mít od ní klid. Ale z nějakého důvodu chci, aby věděla, že se mnou jí žádné nebezpečí nehrozí.

"Nemusíš se omlouvat. Hele, mělo mi dojít, že nejsi magor a jen tak mě neshodíš." řekne, jako by to bylo jasné.

Letmo přikývnu a pak se podívám na sedačku pod oknem. "Nechceš si sednout? Jestli tě nebolí ta noha nebo tak? Klidně bych ti mohl pomoct se čtením v angličtině, kdybys chtěla." nabídnu jí. Další neuvěřitelná věc. Dnešek je nějaký divný. Asi jsem vstal špatnou nohou z postele. Kadopádně ona přikývne a zamíří k sedačce. Posadím se vedle ní, ale nechávám mezi námi odstup, protože zas tak blízko jí nepotřebuju. Úplně jsem se ještě nezbláznil.

"S tou knížkou asi fakt potřebuju pomoct." přizná a já přikývnu a natáhnu se po knížce, kterou otevřu na první stránce. "Fajn. S čím konkrétně máš problém?" zeptám se jí rovnou.