Sweet royal life (pozastaveno)

Záviděníhodná snoubenka

„To je v pohodě, zrovna jsem byl na odchodu.“ kouknu na svého synovce, který je vlastně jen o rok mladší jak já. Beru ho spíše jako bratra, a přitom jsem jeho strejda. Pak kouknu krátce na pumu, Azazela, na kterého jsem si za ty roky už zvyknul. Je to prostě normální mazlíček. Keenanova sestra, Harmony, zase chová rysa ostrovida jménem Knox. Už jsem zmiňoval, že jsme divná rodina, že?

„Zdravíčko.“ pozdraví Malkia s pohledem přikovaným k zemi. Snažila se o normální hlas, ale moc se jí to nepovedlo. Bojí se, že by Keenan poznal, že brečela? Vždyť tomu to může být jedno. I když … nepotřebuju být sežrán Azazelem. „Jestli chceš odejít, klidně běž.“ pronese směrem ke mně. Nedokážu si pomoct a sleduju jí, jak jde zpátky k fontáně, na kterou si sedne a obejme se rukama. Přitom odhalí smutný výraz. To mě přinutí jít za ní. Možná jsem jí měl nechat na pokoji, ale nešlo to.

Sednu si vedle ní a nejradši bych jí objal nebo cokoli udělal, jenom abych viděl její úsměv. Nevím moc co říct. „Já vím, že jsem to neměl dělat. Byla to chyba a nebudu to opakovat, slibuju. Já …“ neměl jsem to dělat už jenom kvůli Ellie, „Nevím, co se to se mnou děje. Nikdy se mi nic podobnýho nestalo a nevím, jestli chci, abych to, co cítím cítil dál, i když pořádně nevím, co to je.“ dostanu ze sebe a pak mi dojde, že to nejspíš nedávalo vůbec žádný smysl. „Melu blbosti, zapomeň na to.“

Zatváří se trochu překvapeně a já přemýšlím, jestli by nebylo lepší, kdybych odešel a držel klapačku. „Počkej, ty … vážně … něco, jako něco … to … cítíš?“ zeptá se mě a pak zavrtí hlavou. „Nemeleš blbosti. Já tomu rozumím. Spíš jenom … já myslela, že mě nenávidíš…“ jo, to jsme dva.

Stočím pohled k zemi a rozhodnu se, že když už jsem začal, dokončím to a budu k ní upřímný. „Já nevím. Nevěřím na city. Konkrétně na lásku. Vždycky pro mě byla prioritou Ellie a já jsem byl rozhodnutý, že kdyby to bylo na mě, radši zůstanu sám a budu se starat o ní, ale … ale pak jsem tě potkal v tý knihovně.“ řeknu rychle a pak zavrtím hlavou, „Nemůžu tě nenávidět, ani kdybych chtěl. Nejde to.“

„Promiň, zapomněla jsem na to, co se vám dvěma … stalo. A omlouvám se, jestli jsem ti nějak zamotala hlavu.“ její pohled trochu změkne. Do té chvíle, kdy se vedle nás objeví znovu Keenan s Kwayerou. To se oba zatváříme jako sériový vrazi.

„Já jí říkal, že je to blbej nápad, abychom šli sem, ale ona je neoblomná a pořád hučí a hučí.“ ospravedlní se hned majitel pumy.

„Ona hučí a hučí od doby, co se narodila a bude to nejspíš dělat až do smrti. Doporučuju rychlý útěk, jestli nechceš sedět za vraždu africké princezny.“ odpovím mu a snažím se do hlasu dát co nejvíce pobavení.

„Tady pan vážný sem chtěl taky jít, ale nic nedal najevo.“ pokrčí rameny Kwayera a já zaznamenám Malkiin trochu tázavý pohled směrem ke Keenanovi. O co tu jde? „Na tu vraždu si budeš muset vystát frontu. Chce mě zabít moc lidí.“ řekne mi klidným hlasem a pohodí hlavou.

„Asi pro tebe začnu chystat medaili za toho nejotravnějšího člověka v naší galaxii.“ zavrčí vedle mě Mal, „Dokonce i Noah, který tě zná jenom chvíli dokáže odhadnout, jak dlouho jsi otravná.“

Cítím na sobě Keenanův pohled. Jako by vůbec neposlouchal sestry z Afriky, ale zaměřil se jenom na mě. Pak krátce koukne Mal do očí a když oční kontakt přeruší, zavrtí hlavou. „Já jsem jí říkal, že byste raději byli sami.“ zamumlá a odkašle si. „Budu muset jít na vysílání zpráv. Dneškem to bláznovství oficiálně začne a já to chci mít za sebou.“ mě nijak nezajímá, jak budou vypadat dívky, které sem přijedou soutěžit o jeho srdce. Selekce jde mimo mě, takže těchto zpráv se naštěstí účastnit nemusím. Keenan potom koukne na mě, „Mimochodem gratuluji k tak okouzlující snoubence, strejdo. Každý ti jí bude závidět, protože už teď je velice půvabná, i když se jí v tváři zračí smutek.“ zamumlá a pak se s pohledem, kterým jako by říkal, že mi jí závidí on sám, otočí a spolu s Azazelem se vydá pryč.

Zůstanu na něj překvapeně koukat a tentokrát mu nevyčtu ani to, že mě oslovil strejdo. Připadá mi to příšerné vzhledem k našemu skoro stejnému věku. „Ano, půvabná je a doufám, že se za chvíli bude zase usmívat.“ řeknu tiše jeho zádům, i když mě nejspíš už neslyší. Sleduju, jak odchází a nevím, co si mám myslet. Mám pocit, že mi za chvíli vybuchne hlava a hrudník se mi rozpadne pod návalem bolesti.

„Já … Už taky půjdu. Je mi fakt zima.“ kouknu na obě sestry a pohledem se zastavím na své snoubence, „A ty bys měla jít taky. Vždyť se skoro klepeš zimou.“ poznamenám a povede se mi na ní trochu pousmát. Na to, že je prvního září už jsou večery docela chladné.

Zvednu se z fontány a vydám se k sobě do komnaty, kde už můžu konečně bez obalu ukázat všechnu tu bolest a zoufalství, které mi dnešní den přinesl.