Sweet royal life (pozastaveno)

Oxid z Afriky

Potlačím vítězný úsměv, když se pevně chytí mojí bundy, abych jí nemohl shodit. "Nemůžu zemřít už jenom kvůli sestře, které bych tak korunou zničila budoucnost. Takhle je to na mě a ona může být šťastná. Já chci, aby se měla dobře." vyklopí ze sebe rychle. "A já chci, aby se měla dobře moje sestra, což nepůjde, když budu muset odjet s tebou. Proč bys měla dostat to, co chceš? Možnost ochránit svoji sestru. Proč se toho musím vzdát já?" Nevím, proč jsem jí na to odpovídal. Měl jsem být rád, že jsem jí vyděsil a zůstat u toho.

Pak se zarazí a pustí moji bundu. "Jsi idiot. Vážně jsem se vyděsila. Tohle jsem ti říkat nechtěla." sice mumlá, ale já jí i přesto rozumím. "Měla ses vyděsit." přikývnu.

"Vím, co se děje s tvojí sestrou. A je mi to líto, vážně. Jenže naši rodiče asi netušili, jaká situace nastane. Já nemůžu za to, že když tvým rodičům došlo, že potřebují spolehlivé spojence, kteří je nezradí a nepostaví se za lidi, jako byl tvůj strýc, rozhodli se podepsat smlouvu s mojí matkou..." nechtěl jsem jí dál poslouchat. Vůbec jsem nechtěl, aby mluvila o mé rodině.

Můj strýc byl totiž maniak, který šel po koruně. Zabil moji tetu a babičku v době, kdy tátovi bylo tolik, kolik mě teď. Lukas ho na konci své Selekce odsoudil k smrti.

Malkia si původně měla vzít nějakého ze synů mých bratrů. Mám dva. Lukase, král a Adriena, nevlastní bratr, kterého měl můj otec s anglickou princeznou. Pak mám sestru Hope, dvojče Lukase, která je provdaná v Nové Asii a Ellie. Ano, jsme obrovská rodina. Když jsem se narodil já, všichni souhlasili s tím, že se mnou zasnoubí Malkii. Nádhera.

"...Jasně, že bych byla radši s tím člověkem, kterého miluju, ale takhle to prostě očividně je a i já vím, že Illeu jako spojence potřebujeme." zapnu zase vnímání toho, co mi říká, "Je to nespravedlivý. Ale svojí sestře bys pomohl mnohem víc, kdybys ji nechal najít si někoho, kdo se o ní postará a sám žil pořádný život. Nevím moc, co se tady u vás děje, ale je mi jasný, že ti moc nepoděkuje za to, že kvůli ní zahodíš příležitost k tomu, žít spořádaný život."

Ten rozumný hlas, který mi říkal, abych na ní nebyl naštvaný právě utichl. "Ne! Nevíš vůbec, co se tady u nás děje. Neznáš mě, neznáš jí, neznáš tuhle zemi a neznáš situaci, v jaký jsem. Zahodím klidně všechny příležitosti, když to bude znamenat, že budu moct zůstat s ní a postarat se o ní. A o jakým životě vůbec mluvíš? Odjet s tebou do džungle a tam kralovat pořádnej život není. Opovaž se mi ještě někdy radit, co bych měk děmat a co je nejlepší pro lidi okolo mě, když je neznáš, jasný?" prakticky celou dobu na ní vrčím. Nejradši bych řval, ale nepotřebuju, aby nás někdo slyšel a šel se sem podívat. Bohužel, ona bude nejspíš stejně hádavá, jako já.

"Nevím nic, protože mě tenhle palác ani trochu nezajímá. Kromě toho, že mi oznámili, že nikdy nebudu moct normálně chodit a nikdy mě ta pitomá noha nepřestane bolet, teď zase řešíme problémy s obyvateli, kterým dochází voda a já se pak cítím jako nejhorší člověk na světě jenom kvůli tomu, že nejsem schopná zabránit tomu, že nemají ani dostatečné podmínky pro život." vysype najednou, "A není to žádná džungle."

Nemám potřebu poslouchat její vylévání srdíčka, takže to přejdu jen s uchechtnutím, ale jedna část mě přesto zarazí. "Co máš s nohou?" sjedu pohledem k její noze a až teď si všimnu kovové ortézy. "Postřelili mě radikálové v Africe." vysvětlí krátce.

"Je nějaký způsob, jak z toho zasnoubení ven?" zeptám se jí daleko klidnějším hlasem. "Myslíš, že kdyby byl, dávno bych o tom nevěděla? Nechci s tebou být, ale pro moji zemi to udělám. A pro moji sestru. A vlastně i pro tvoji zemi, protože jí zbavím tebe". pousměje se a já v duchu zavrčím.

"Jak šlechetné. A ode mě čekáš, že to budu respektovat, budu tě milovat, odjedu s tebou, vykašlu se na svoji sestru, ale hlavně, že ty svojí zachráníš. Pěkně vymyšlený, princezno." prohlásím ironicky a pak jí probodnu pohledem.

"Nepotřebuju, abys mě miloval. Pochybuju, že jsi takového vyspělého citu schopný."

"Odmítám být něčeho takového schopný. To bys nepochopila. A ještě pořád tě můžu shodit." připomenu jí a pak udělám jeden krok, který nás dělí a významně kouknu dolů a zase na ní. "Udělej to princátko. Jestli myslíš, že takhle vyřešíš své problémy." vyzve mě a v očích se jí zaleskne hrdost.

"Vyřešil bych takhle svoje problémy. Ale nejsem vrah ani bezcitná stvůra. Takže si na sebe budeme muset nejspíš zvyknout, kočko." vydechnu a odstoupím od ní. "Jestli takhle řešíš svoje problémy, je mi tě docela líto."

Pak se rovnou otočím k odchodu, nemám potřebu s ní strávit ani jednu zatracenou minutu navíc. "Už musim jít, měj se." zahučím, aby se neřeklo, že nejsem úplně nezdvořilý. Nikdo nikdy neví, kde číhá kamera, to vás roky v paláci naučí dostatečně.

"Běž už, prosím tě, nebo se rozbrečím dojetím." slyším jí ještě za sebou, ale nijak na to nereaguju a jdu zpátky dovnitř, i když mi nepřijde, že by mi tentokrát pobyt na čerstvém vzduchu nějak pomohl. Možná to bude tím oxidem z Afriky.