Sweet royal life (pozastaveno)

Osud má smysl pro humor

Po včerejším setkání s budoucí rodinou mám pocit, že potřebuju sociální detox. Aspoň tak měsíční. Nebo spíš půlroční. Nedokážu si představit mít Kwayeru v rodině a potkat jí ještě jednou. Včera mi to bohatě stačilo a nemám zapotřebí to opakovat.

Proto se rozhodnu, že zajdu na místo, kde skoro nikdo nikdy není. Les v zadní části palácových pozemků. Dojdu dost hluboko, aby mě tu nikdo jen tak nenašel, sednu si pod strom a dám se do čtení.

V lese se vyznám dost dobře, trávím zde spoustu času, když chci být sám, takže můžu jít jak hluboko chci a cestu zpátky najdu.

„Vypadá to, že číst nebudu.“ ozve se kousek ode mě a já vzhlédnu s výrazem, kterým se ptám, jestli si ze mě někdo dělá srandu, má noční můru, nebo co sakra komu udělal, že se tady musela ocitnout zrovna ona. Osud mě očividně nemá nijak v oblibě. „Včera jsme neměli moc času na seznámení se. Jsem Kwayera.“ zazubí se na mě a bez váhání si sedne naproti mně.

„Jo, čau. Jsem Noah. To by k seznámení stačilo, ne? Nechceš pokračovat v procházce?“ usměju se na ní přeslazeně.

„Hm … A víš, že ani ne? Jsem si chtěla prostudovat historii týhle země. A najednou najdu tebe. A ty odsud pocházíš. Což by dávalo smysl, že o téhle zemi něco víš.“

„Nic o týhle zemi nevim. Historie je mi putna.“ pokrčím rameny. Znám tak nějak historii posledních dvou selekcí, protože při jedné mi umřeli babička, děda a teta a při druhé rodiče, kteří ani nevěděli, že se mám narodit, nemohl jsem je tak poznat a aby to bylo ještě dojemnější, zabili se a nechali mě a Ellie samotné a se všemi problémy, které teď máme. Lukas kdysi naznačoval, že tím zachránili celou zemi. Nechápu, co je na sebevraždě tak ušlechtilého. Byla to zbabělost.

A to jí samozřejmě nebudu vykládat. Nikdy jsem s nikým nemluvil o tom, jak vlastně rodiče vidím a jak se díky tomu cítím. A nemíníms tím teď začínat. Vím, že by to nikdo nepochopil.

„Kasty, jak že to tady s nima máte?“ nezvdává se a dál se ptá.

„Lidi jsou rozdělený do kast, který jim přidělujou pracovní obor. Jsi v pátý kastě, jsi umělec a tak dále. Co tě to zájímá?“ zamračím se na ní nechápavě.

„To je pěkně na nic. Kvůli tomu tu jsou ti odpadlíci, kteří je nechtějí, že?“ svraští čelo a následně si povzdychne.

„Možná podle tebe, lidi to tak sami chtěli. To je složitý.“ ani já nevím, co přesně se tehdy stalo. Vím, že v naší zemi byly kasty vždy. Pak je můj táta zrušil po své Selekci a po Selekci Lukase je lidi chtěli zpátky.

„A nebo bych to mohla říct něco o své sestřičce?“ navrhne dál. Očividně se nevzdává šance na konverzaci. Škoda, že její nadšení nesdílím. Vlastně ne, až taková škoda to není.

„Když o ní budu něco chtít vědět, zjistím si to sám.“ pokrčím rameny, ale ona se nevzdává.

„Když mi něco řekneš o historii, co nepíší v knihách, pak bych v procházce mohla pokračovat.“ snaží se mě uplatit, ale já tak snadno naději nepropadám.

„A jak si můžu být jistej, že pak vážně zvedneš zadek a odpluješ odsud, chobotnice?“ a ideálně se ztratíš a už nevrátíš.

Uchechtne se a maličko nervózně se poškrábe na zátylku. „No … Nemůžeš. Ale nezbývá ti nic jiného, než v to doufat.“ pohled přesměruje na mojí knížku a následně zase na mě. „Zatvrdlý Sherlocku Holmesi. Nebo lední medvědě.“ začne vymýšlet přezdívky a já nadzvednu obočí. „Jsem zvědavá, jak takovej lední mědvěd jako ty, přežije v Africe.“ vysvětlí druhou přezdívku.

„Já jsem zase zvědavej, kdy zmlkneš.“ opáčím s úšklebkem. „Nechceš si jít povídat se setrou? Nebo si jít číst o tý tvý hostorii, když tě tolik zajímá?“ zeptám se jí už zoufale, protože mám sto chutí jí uškrtit. Jak může být někdo tak otravnej na živu už tolik let. Já bych jí nenechal dožít se ani pěti. Když počítám, že by se ve čtyřech naučila teprve mluvit.

„Nevím, kde ta kyselice je. Ale s ní si povídám celý život, to někdy pak omrzí. To půjdu možná až za chvíli. Takže ne, nezbavíš se mě.“ zazubí se na mě.