Spoutáni sílou : Reylo

Tajemství

"Rey, ... ty se vůbec nesnažíš!" Vyjel na mě Ben. Seděli jsme naproti sobě v trávě, když opět prolomil bariéru, která chránila moji mysl.

"Už jsem unavená. Trénujeme celé hodiny. Už dokážu uzavřít svoji mysl, když je potřeba." Odpověděla jsem.

"To ano, ale jen tehdy, když cítíš, že se ti do ní někdo snaží dostat. Trénujeme to, protože chci, abys jí dokázala mít uzavřenou za všech okolností. Ve dne, v noci a to i přede mnou. Věř mi, myšlenky jsou ta nejlepší zbraň, jak někoho donutit, aby dělal to, co chceš a pokud by ses náhodou setkala s někým ze šestky nechci, aby se ti dostali do hlavy." Poučil mě.

"Tak znova." Soustředil se a znovu tvořil nátlak na moji mysl.

***

"Příště rychlejší výpad, kdybych chtěl byla bys mrtvá už aspoň desetkrát." Znovu zkritizoval můj útok.

"Dobře, ještě jednou?" Zvedla jsem se ze země znovu do útočného postavení, protože se mi vybavilo něco z minulé lekce.

"Když myslíš." Zakřenil se.

Napřáhla jsem se a jakmile chtěl vykrýt útok, změnila jsem pozici a udělala výpad, který mi ukazoval včera. Jenže místo něho jsem přistála na zemi zase já.

"Jak si to sakra ...?" Ale hned jsem zmlkla, když si poťukal prsty na spánek.

"Myslím, že toho bylo pro dnešek dost. Ale udržela si ji dlouho uzavřenou." Usmál se na mě a podal mi ruku.

Opravdu už jsem toho měla plně zuby, ale jakmile jsem sevřela jeho ruku, stáhla jsem ho k sobě do trávy.

"Taky dneska budeš na zemi ať chceš nebo ne, ... " Smála jsem se, dokud mě neumlčel polibkem.

O pár týdnů později ...

"Dobře." Pochválil mě, když už po několikáté skončil na zemi a já se vítězně tyčila nad ním.

Každodenní trénink byl znát čím dál tím více. Jak v bojových dovednostech, tak v uzavření mojí mysli. Dokázala jsem ji uzavřít i na několik dlouhých hodin a Benovi dělalo stále větší problém se mi dostat do hlavy.

Byla jsem za to ráda. Byla tu jedna věc, kterou jsem nechtěla, aby zatím věděl. Nehledě na to, že před pár dny jsem si tím ještě nebyla tak úplně jistá a nechtěla jsem zbytečně plašit. Ale teď, ... už jsem to i cítila. Cítila jsem v sobě tu další energii. I když stěží rozeznatelnou od té mé. Takže tu nebyla reálná šance, že by to pomocí síly zjistil. Aspoň teď ještě ne.

Neměla jsem strach ani tak z jeho reakce, ale spíš z toho, že nás bude chtít dostat někam do bezpečí. Nechtěla jsem od něj pryč ...

"Tak ještě jednou, naposledy. Tohle je dost namáhavé, tak to nebudeme přehánět."

Zase jsme seděli v trávě naproti sobě. Tohle nebylo jen o uzavření mysli. Oba jsme chránili tu svoji a zároveň jsme se snažili překonat bariéru toho druhého. Tohle byla hodně těžká úroveň ovládání síly, takže po pár pokusech jsme byli oba dost vyčerpaní.

Navíc jsem měla dojem, že tohle děláme, protože se sám snaží zjistit, zda se mu dokážu dostat do hlavy. Taky něco tajil, věděla jsem to. Cítila jsem změnu síly. Něco se dělo. A trápilo ho to. Hodně se snažil, aby to na sobě nedal znát, a proto jsem se neptala. Ale bylo jisté, že se schyluje k něčemu velkému.

Skončili jsme lekci dříve, právě proto, že jsme toho už oba měli dost. S radostí jsem se později zachumlala do polštářů. Ben jako každý večer ještě odcházel místo, kde jsme byli. Chtěl se ujistit, že nás nikdo nesleduje.

***

Ben si sílou přitáhl deku a přikryl jejich nahá těla. Rey sebou trochu zavrtěla, když ji zlehka políbil zezadu na krk. Unikl mu úsměv, když viděl, jak ji znovu naskočila husí kůže, jako před chvílí, díky tomuž ji teď k sobě nahou tiskne. Po chvíli se její tělo uvolnilo a poddala se spánku.

Pozoroval ji. Snažil se zapamatovat si každý detail jejího obličeje. Věděl, že na něj bude naštvaná za to, co se chystal udělat. Ale situace si to žádala.

Cítil přítomnost temných bratrů a oni se mu časem nijak netajili s jejich postojem vůči němu. I když teď netušil, jaké mají bojové schopnosti, neměl strach se jim postavit. A to ani tehdy, když k němu vysílali své myšlenky. To se ale změnilo v momentě, kdy se jejich záměr stočil na Rey.

"Až přijdete, ... najdeme si ji ..."

"Neochráníš ji ..."

"Zažije muka, jako ještě nikdy v životě ..."

A pak to najednou ustalo. Bylo to ticho před bouří, která jistojistě, co nevidět udeří. A tehdy se rozhodl. Navíc se schylovalo ke konečné bitvě a on byl pevně rozhodnut oficiálně podpořit Odboj. Tušil, že tam na něj budou čekat. Budou čekat na oba. A proto tam s ním nebude. Věřil, že by to zvládla. Naučil ji skoro vše, co znal. Ale byla tu jiná věc, kvůli které chtěl, aby od toho byla co nejdál.

Neztratím ani jedno z vás ... 

Lehce Rey přejel po bříšku. Věděl to. Netušil jak, ale cítil tu energii. A chápal i proč mu to zatím neřekla. Bála se, že ji pošle pryč. Což je přesně ta věc, kterou hodlal udělat. Ať se jí to líbí, nebo ne. Navíc v tomhle stavu ji mohla síla kdykoliv zradit. Nehodlal riskovat život ani jednoho z nich. A obzvlášť, když teď věděl, že je opravdu v nebezpečí.

Ujistil se, že skutečně tvrdě spí a pomalu se od ní odtáhl. Ještě ji chvilku pozoroval jako vždy, když nemohl spát. Někdy přemýšlel nad tím, jestli pořád není jen v nějakém snu a jakmile se probudí ona tu nebude. Ale třeba právě ona je jeho vykoupení ze všeho, co spáchal. A to ho utvrzovalo v tom, co nyní musí. Ona je jeho světlo v temnotě a nedovolí, aby zhaslo.

Vyšel ven. Daleko. Chtěl mít jistotu, že ji neprobudí působení síly. Soustředil se a vyhledal mysl, kterou nyní potřeboval. Jelikož už v ní kdysi byl, nebyl problém se na ni napojit.

"Damerone? ... Něco potřebuji."