Spoutáni sílou : Reylo

Očista

Probudila jsem se brzy. Ale nechtělo se mi už ležet, a tak jsem se oblékla, ve spěchu do sebe v jídelně něco hodila a už jsem si to mířila do hangáru. K mému překvapení jsem se u stíhačky místo s Finnem střetla s Poem. Ale po chvilce mi to přišlo normální. Vlastně mě to nemělo překvapit.

"Takže dneska to dorazíme spolu?" Uculila jsem se na něj. Poe jen přikývl.

"Jo. Finn mě o to požádal. Vy jste se pohádali nebo tak?" Byl zvědavý. Já jsem jen zakroutila hlavou.

"Ne, ... jen jsme si něco vyjasnili." Dořekla jsem a doufala, že to Poe nebude chtít nějak dopodrobna rozebírat, a taky nechtěl.

"Takže, už ti zbývá jen vyměnit palivové články a řídící jednotku. Odvedla jsi včera kus práce." Pochvaloval si Poe.

"Ráda něco opravuji. Nemusíš při tom na nic myslet." Poe se uchechtl.

"A proč myslíš, že si to všechno opravuji sám?" Mrkl na mě. Poté se ještě porozhlédl, co všechno budeme potřebovat a vydali jsme se společně do skladu. Ty palivové články jsou těžké, takže pro jednoho by bylo obtížné dostat je samotnému ke stíhačce, i když byli ještě prázdné. Sklad byl umístěn ve spodním patře. Když jsme dorazili, Poe se vydal pro řídící jednotku.

"Ty články by měli být v zadní části." A ukázal někam dozadu." Jen to odnesu a hned se vrátím."

Já jsem se mezitím přehrabovala ve změti všeho možného, až jsem našla to, co jsme potřebovali. Poté moji pozornost upoutala tma za posledním regálem. Sklad byl vyhlouben skoro v podzemí, takže za těmi regály musely pokračovat nějaké tunely nebo tak něco, protože od tamtud vanul studený vzduch a rozléhala se ozvěna mých kroků, jak jsem se přibližovala k poslední řadě regálů.

Pak jsem ale v té tmě uviděla něco se zablýsknout. Pozorně jsem si prohlédla regály okolo, až jsem narazila na baterku. Vzala jsem jí a posvítila do tmy. Na stěnách se něco blyštilo. Vypadalo to jako kusy skla, akorát byli rudé, jako by se o ně někdo předtím pořezal. To už jsem ale slyšela přicházet Poea.

"Dej pozor Rey. Nepřibližuj se k těm krystalům moc blízko." Varoval mě.

"Proč ne? Co jsou zač?" Zajímala jsem se.

"Nevím, jak se jim přesně říká, ale ty krystaly uvolňují nějaké zvláštní látky. Když jsi v jejich blízkosti způsobují ztrátu vědomí, bludy, halucinace a tak podobně. Bez speciálního obleku nemáš šanci kolem nich projít. Působí to na každého."

To mě docela fascinovalo, ale neměla jsem čas se tomu více věnovat. Popadla jsem článek a společně s Poem jsem ho nesli k X-wingu. Když jsme měli všechny začali jsme s opravou. Poté se budovou ozval takový zvláštní zvuk.

"Hurá. Konečně zprovoznili štít. To to trvalo." Pronesl spokojeně Poe a to mě vnuklo otázku.

"Ví už velení, jak nás První řád našel?" Poe se rozhlédl kolem, a pak jen skoro neslyšně špitl.

"Velení si myslí, že tu máme zvěda. Ale zatím se nic neprokázalo. Jestli tu je umí se dobře skrývat."

To jsem nečekala. A popravdě by to i dávalo smysl. Ale kdo to může být. Rozhlédla jsem se po hangáru. Je tu tolik lidí. Možná jsem vedle něho seděla v jídelně a ani o tom nevím.

"Jak ho chtějí najít?" Ptala jsem se.

"To zatím nevím. Nemusí posílat žádné informace. Třeba má jen vysílač, který hlásí naši pozici. V tom případě je šance na jeho nalezení takřka nulová." Pokrčila jsem rameny a dala se zpět do práce.

Zrovna jsme umístili poslední článek a zbývalo už jen přidělat plechy, když v tom zhaslo světlo. Všude byla tma a ozývali se jen zděšené výkřiky a šrum nohou, jak se každý snažil někam dostat.

Sáhla jsem po své meči. Zvedla jsem ho nad hlavu a rozžhnula. Ozářilo to aspoň okolních třicet metrů, takže se ostatní trochu zklidnili. Poe mezitím vylezl na schůdky a zavolal.

"Všichni se prosím uklidněte. Pokuste se najít nějakou svítilnu nebo něco, co není na elektřinu. Zjevně jenom vypadl proud."

To je ještě více uklidnilo a po chvilce se to hangárem již míhalo různými svítilnami. Poe se šel podívat, co se stalo. Po tmě jsme seděli snad celou věčnost. Museli to být hodiny. V jednu chvíli jsem chtěla už jít za Poem.

Na chodbách, kde byla okna se dalo zorientovat ještě díky venkovnímu světlu, ale jelikož čas neúprosně běžel a odpoledne se rychle přehouplo ve večer, byla tma už všude. Navíc se základna zahalila do chladného oparu. A tím, že jsme byli ještě obklopeni lesy, kam slunce proniklo jen málo, byla tu ještě větší zima, než kdyby padal sníh. Pak ale dorazil zpět Poe.

"Vypadlo snad všechno co mohlo, kromě štítu. Zatím se s tím nedá nic moc dělat. Pokusí se to přes noc opravit. Zatím se prosím rozejděte do svých ubikací." Rozhlásil.

Následovala jsem světlo svého meče a podle něj došla k mému pokoji. Vešla jsem do umývárny, ale umyvadlo vydalo jen trochu studené vody, která ještě zbyla v trubkách, a tak jsem si stihla jen zlehka umýt ruce. Byla jsem zvyklá z Jakku na slunce, žár a teplo, a tak zima a ledová voda pro mě bylo úplné utrpení. Jenže jsem byla celá špinavá, a tak mi nezbylo nic jiného než se svléct, zatnout zuby a v rychlosti skočit pod ledovou vodu, kterou  ještě vydala sprcha.

Naštěstí jí tam moc nebylo, ale na omytí to stačilo, a i za tu chvilku mi zimou ztuhla krev v žilách. Rychle jsem se osušila a oblékla jsem si čisté oblečení. Skočila jsem do postele a pořádně se zachumlala. Ale i za těch pár hodin postel stihla promrznout, takže byla jako led. Třásla jsem se zimou. To, že jsem byla oblečená a přikrytá, co nejvíce to šlo nijak nepomáhalo.

Můj mozek byl tak ochromený chladem, že když jsem pocítila změnu síly blížícího se spojení, a poté lehký dotek na mém rameni, neměla jsem sílu se bránit. Dotek zmizel a dlouhou chvíli se nic nedělo.

Pak se ale matrace u mé hlavy trochu propadla a moje zmrzlé tělo zakryla další deka. V zádech jsem pocítila neskutečně sálající teplo. Jelikož jsem zimou nebyla schopná myslet, nezajímala jsem se moc o zdroj tepla. Věděla jsem jen, že mu chci být co nejblíž.

Matně jsem slyšela hlas, který ke mě mluvil, jenže to už se mi zavřeli oči a já únavou usnula.