Spoutáni sílou : Reylo

Síla spojení

Zjevil se přede mnou a mě zalila vlna nechutenství a zlosti. Díval se na mě. Potom jeho pohled klesl k mému boku.

"Vidím, že to neseš celkem statečně. Asi to bylo málo." Potom se v jeho očích zablesklo a zašeptal. "Příště budu pečlivější." To už jsem to ale nevydržela.

"Proč?!" Zeptala jsem trochu ostřejším hlasem. Nasadil nechápavý výraz.

"Vážně se ptáš proč?" Nespustil ze mě pohled. Jen se na mě pořád intenzivně díval.

"Nemyslím tohle. Proč jsi je nenechal žít? Nic ti neudělali! Byli nevinní!" Křičela jsem na něj.

"Nevinní? ... " Opakoval po mě a jeho hlas už nebyl tak klidný a plný posměchu. "... Byli proti Prvnímu řádu. Nebyli nevinní." Trochu se přiblížil směrem ke mě.

"Ale ano, byli ..." chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mě.

"Když povraždíš jednu mou jednotku, taky bych mohl říct, že byli nevinní." Chápala, jsem kam tím míří.

"Nepřekrucuj to!" Vyštěkla jsem na něj.

"Nepřekrucuji, jen uvádím věci na pravou míru." Neodpustil si úšklebek.

"Jsi vážně ... zrůda!" Vmetla jsem mu do tváře. Až potom mi došlo, jakou to mohlo mít reakci, ale k mému údivu na to reagoval úplně jinak.

"Říkal jsem, že ano. Musím být, ... když chci dosáhnout svého." Z jeho slov mě mrazilo v zádech.

"Proč tohle děláš?" Nechápala jsem to.

"A co?"

"Proč musíš ničit a zabíjet, jen abys dosáhl toho co chceš. Jistě jsou i jiné způsoby." Ta slova mě tížila na duši.

"Prostě už jsem takový." Povzdechl.

Nevím proč jsem měla pocit, že všechna ta nenávist a zlost, co mezi námi vládla najednou jakoby lusknutím prstu polevila. Chtěla jsem být na něj naštvaná, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu se všechny tyhle emoce rozplynuly, jen co jsem na ně pomyslela.

Chvíli jsem se na sebe jen dívali. Náhle mezi námi panoval takový klid, jako tenkrát, až mě to udivilo. Potom mu ale zrak spadl znovu k mému pasu.

"Škoda, že jsem neviděl, jak se tvářil tvůj přítel na mou práci." Nadzvedla jsem obočí.

"Přítel?" Zmateně jsem se na něj dívala a nechápala o čem to mluví.

"Ale jen to nezapírej. Když jsem ho viděl na té rampě ve Falconu, podíval jsem se mu do hlavy. Viděl jsem, co k tobě cítí."

Náhle jsem pochopila, že myslel Finna a mě se v hlavě seskládaly všechny kousky dohromady. Měla jsem ho ráda, to ano, ale netušila jsem, že on to bere o tolik jinak, než já.

Proč mi to nedošlo? ...

"Copak, není to opětované? ..." Posměšně se ušklíbl a hluboce se mi zadíval do očí.

"... Ovšem, že ne. Držíš se Jediovského kodexu." Zamračila jsem se. Nechtěla jsem, aby si to myslel.

"Tím to není. Je to jenom kamarád." Konstatovala jsem a doufala, že tím tohle téma ukončím, ale setkala jsem se s jeho překvapeným výrazem a nemohla jsem se nezeptat.

"Co je?"

"Nic, jen jsem udivený. Čekal jsem, že na mě vyrukuješ s něčím ve smyslu, NIC TI DO TOHO NENÍ ..." Udělal ještě jeden poslední krok, takže už stál těsně přede mnou.

Chtěla jsem couvnout, ale jak jsem se jen o centimetr pohnula narazila jsem do dveří. Vlastně jsem teď byla v pasti, a jeho blízkost mi nebyla vůbec příjemná. Ale zřejmě si toho byl vědom, protože pokračoval.

"... A ty mě místo toho přesvědčuješ, o opaku." 

Chtěla jsem mu na to odpovědět, ale nevěděla jsem co. Sama jsem netušila, proč jsem chtěla, aby věděl, jak to je. Ale co jsem rozhodně věděla bylo, že chci, aby tohle už skončilo.

"Jdi pryč." Řekla jsem místo odpovědi.

"Taky si tyhle naše spojení nijak zvlášť neužívám, takže věř, že kdybych věděl, jak je ukončit ... " Odmlčel se a já jsem pocítila změnu síly." ... Myslím, že se ti vyjimečně přání splní." A pak zmizel.