Spoutáni sílou : Reylo

Noční společnost

Po jídle jsem zašla na ošetřovnu, jelikož jsem si během dne na své zranění skoro ani nevzpomněla, zkusila jsem jestli už není rána dostatečně zhojená, aby už šla zašít. Vzhledem k tomu, že to byl pouhý den, jsem to moc nadějně neviděla. K mému úžasu, se rána ale skutečně přes noc dostatečně zacelila natolik, že tu byla možnost ji zašít. Teď už jsem jenom čekala až lékařský droid došije poslední dva stehy.

Seskočila jsem z lůžka a prohlížela si jizvu, která mi zůstala v lékařském zrcátku. Bylo až neuvěřitelné, jak se rána stáhla do tenké linky, ale přesto byla pouhým okem snadno viditelná. Teď dominovala mému boku stejně, jako na Benově tváři ta jeho.

"Teď už můžete dělat cokoliv. Je to kompletně zahojeno. Neuškodí tomu nic, ani voda ne. Jen to možná bude pár dní ještě citlivější." Dávala mi instrukce zdravotnice.

To pro mě byli dobré zprávy. Po celodenním hrabání se v motoru, jsem potřebovala pořádnou sprchu, abych smyla všechnu tu špínu, mastnotu a motorový olej, který jsem měla všude za nehty. Sice jsem se trochu umyla už v hangáru, než jsem šla na jídlo, ale jen tak, abych na sebe nepoutala zbytečnou pozornost.

A tak hned, jak jsem dorazila k sobě jsem zamířila rovnou do umývárny a pustila na sebe proud horké vody. Mé tělo se uvolnilo. Jakoby ta horká voda měla léčivé účinky nejen na mé tělo, ale i na mou mysl, protože všechny myšlenky najednou odpluly. Nic mě netrápilo ani netížilo.

Po tomto dokonalém relaxu jsem konečně v poklidu zalezla do postele. Dnešek byl opravdu namáhaví i vzhledem k tomu, že jsem půlku noci probděla. Takže jsem po pár minutách propadla spánku.

Někdy hluboko v noci jsem se probudila. Cítila jsem se odpočatá a měla jsem radost, že ještě můžu ležet, a tak jsem se otočila na druhý bok, jelikož ten první jsem již měla značně přeleželý. Jenže jakmile jsem se otočila, zachvátil mě šok. Jelikož jsem se mu ocitla tváří v tvář.

Musela jsem si zakrýt ústa rukou, abych nevykřikla. Zřejmě jsem měla tak tvrdý spánek, že mě neprobudilo působení síly a nebo mě probudilo právě to.

Když jsem se dostatečně uklidnila, spustila jsem ruku z úst. Jen jsem tak ležela a prohlížela jsem si ho. Ležel na boku. Deka mu sahala do půlky jeho nahé hrudi. Černé pramínky vlasů mu trochu padali do obličeje. Oči měl zavřené. Netušila jsem jestli spí, nebo jestli to spojení cítí a do hlavy jsem mu rozhodně lézt nechtěla.

I když mě na jednu stranu lákala představa zjistit, co se mu honí hlavou, a taky zda mi včera v noci nevlez do hlavy on a viděl, co se mi zdálo.

Ta představa mě znova trochu vyděsila, a tak jsem nad tím radši neuvažovala. Jen jsem se na něj dál se zájmen dívala. Přišlo mi zvláštní, proč zrovna někdo, jako on musí páchat takové strašné věci.

Ničit, zabíjet ... a pro co? ...

Pro vládu nad galaxií? ... 

Až tak moc, ho zaslepila touha po moci? ...

"Přemýšlej méně, snažím se spát." Promluvil, aniž by otevřel oči a přerušil tak tok mých myšlenek a já jsme sebou se zděšením trhla.

"Nelez mi do hlavy." Vypálila jsem na něj.

"Od mého pokusu na Starkilleru to nejde, a nemusím ti lézt do hlavy, abych poznal, že nad něčím úpěnlivě přemýšlíš. Přímo to z tebe sálá. A mě to dost ruší." Nezapomněl hodil svůj obvyklý úšklebek. Čímž mě trochu vytočil. Měla jsem pocit, že to snad děla naschvál. Ale na jednu stranu jsem byla ráda, že neví co si myslím.

"Proč se propojujeme tak často?" Zeptala jsem se ho. Zajímalo mě jestli nad tím taky uvažuje.

"Netuším a nehodlám se tím zabývat!" Zavrčel na mě. Chtěl mi tak dát najevo, že nestojí o žádnou naši konverzaci, a že chce spát. Ale já jsem neměla sebemenší chuť mu tenhle přepych dopřát.

"Vážně? Čekala jsem, že se budeš snažit přijít na to, jak to zrušit, když si tyhle naše chvilky, nijak zvlášť neužíváš, jak říkáš. Nebo se to změnilo?" Vpálila jsem mu do obličeje, až mě to samu překvapilo a jeho donutilo otevřít oči.

Pokud se mě on snažil svými odpověďmi vytočit, chtěla jsem mu to oplatit se vší parádou. Teď do mě ale zabodával své tmavé oči a já jsem pocítila, že dráždit ho asi nebyl tak docela dobrý nápad, protože zvedl hlavu a přiblížil se ještě víc k mému obličeji.

"Zahráváš si. Máš štěstí, že teď je pro mě přednější spánek, ale kdybych chtěl mohl bych ti i teď ublížit ... tak strašně moc." 

Ta poslední slova skoro zašeptal, až mi přeběhl mráz po zádech a zmocnil se mě strach. Po chvíli ho ale vystřídala nervozita z jeho blízkosti a ze vzdáleného koutu moji mysli mi prolétla hlavou vzpomínka na včerejší noc.

Zrak mi sjel na jeho rty, přičemž jsem si zkousla svůj. Ale hned jsem se očima vrátila k těm jeho. Ale měl v nich takový zvláštní výraz, jako by snad nad něčím přemýšlel.

Ale ještě ve mě zbyl kousíček kuráže, jelikož jsem cítila, jak nás obklopuje síla a každou chvíli se spojení přeruší, dala jsem jí průchod a v poslední vteřině, než se jeho obraz rozplynul jsem odpověděla.

"Neublížíš."

Osaměla jsem. Ještě dlouho jsem pozorovala místo vedle sebe, kde ještě před malým okamžikem ležel. Po chvíli jsem zavřela oči a pokusila jsem se znovu usnout.

Jenže spánek se mi dlouho vyhýbal, jelikož moji hlavou pořád vířil ten zatracený sen a kdo ví, proč sem se ho nemohla zbavit.