Spoutáni sílou : Reylo

Risk

Vzbudil mě pohyb. V zádech se mi rozlévalo hřejivé teplo a cítila jsem příjemný tlak, jak mě čísi paže objímala. Potom jsem si uvědomila dění z večera. Otevřela jsem oči a otočila hlavu směrem k dotyčnému, který mě k sobě tiskl. Díval se někam za nás a pak na někoho promluvil.

"Dobře, tak začněte." 

Potom se otočil zpět a naše pohledy se střetli. Zřejmě nečekal, že budu vzhůru, a jak jsme tak stále leželi v objetí, drala se mi do úst otázka.

"Proč si to udělal?" Mlčel. Jako by si musel rozmyslet, co my odpoví. Pak ale nahodil svůj obvyklí výraz.

"Chtěl jsem, abys byla připravená." Nechápala jsem.

"Připravená na co?"

Naše oči se vzájemně proplétali a neušlo mi, že se nepatrně přibližuje k mému obličeji. Nedokázala jsem se od něho odtrhnou. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech na své tváři, a na malou chvilku zatoužila se znovu ponořit do snu, a tak jsem mu šla vstříc. Těsně než se naše rty setkali se rozrazili dveře do mého pokoje a v nich stál rozrušený Finn. To mě donutilo se od něj odtáhnout a posadit se.

"Rey, rychle První řád útočí!" Vyděšeně jsem na Finna vyvalila oči. Poté jsem se otočila zpět na něj.

Na tohle ...

Upřeně se na mě díval a v očích mu tančily miliony jisker. Hlavou se mi prohnali snad všechny nadávky, které jsme na něj mohla vychrlit, ale než jsem stihla cokoliv říct předběhl mě.

"Tak za chvíli." Řekl a spojení se přerušilo.

Rychle jsem se vyhrabala z postele, popadla svůj meč a následovala Finna. Byla jsem ráda, že ho Finn nemohl vidět, popravdě jsem si ani neuměla představil, co by se stalo, kdyby nás viděl takhle. V hlouby duše jsem mu ale děkovala, že mě zachránil před strašnou chybou, která se na mě řítila, a které jsem se nedokázala bránit a na druhou stranu, a to mě děsilo ještě víc, ani nechtěla.

Všichni lidi se nyní drali do spodní části, kde byli sklady.

"Kam všichni jdou, copak nemáme štíty?" Zmateně jsem se vyptávala Finna bez toho, aniž bychom se zastavili.

"Máme, ale oni neútočí z oběžné dráhy. Jsou tady na povrchu. Přesněji řečeno jsou tu s námi, a to doslova." Zdůraznil. Pochopila jsem.

"Ale jak se dostali přes štít? Vždyť je neporušený." Konstatovala jsem, jelikož jsem jeho lesklou zářivou bariéru pozorovala z oken, kolem niž jsme právě probíhali."

"Nevím, museli v něm už být, když se zapínal." Vyhrkl.

V jedné z vedlejších chodeb se zjevila Rose, která vedla další skupinku lidí.

"Rose." Zavolala jsem na ni.

"Rey, Finne, rychle". Pobídla nás, a tak jsme už společně mířili skladem dozadu k tunelům, kde stál Poe a všechny do nich hnal.

"Víc jsem jich nenašla." Žalostně pronesla Rose. Poe ji ale věnoval utěšující pohled.

"Dělala jsi, co si mohla. Zbytek už je na nich." Pronesl a nahnal její skupinu dovnitř. V tom jsem si uvědomila, co mi včera říkal.

"Poe, ale co ty, ...? " Začala jsem.

"Jiný východ není. Všude se to hemží vojáky řádu. Není na výběr. Pochybuji, že jsou na tohle vybaveni. Budeme mít výhodou. Vzbudíme se dřív než oni. Doufám." Řekl Poe.

Zadívala jsem se do tmy před sebou a pak zpět kudy jsme přišli. Je to buď tohle nebo on. A cítila jsem, že na boj s ním nejsem připravená a to hned z několika důvodů. Oba jsme s Finnem přikývli a rozeběhli se do tmy.

Bylo to riskantní, ale asi to byla jediná naděje, jak uniknou ze spáru Prvního řádu. Aspoň jsme v to doufali. Následovala jsem záři svého meče, který jsem aktivovala hned, jak jsme vběhli dovnitř. Opravdu totiž nebylo totiž vidět ani na krok. Záře mého meče se odrážela v záblescích krystalů, rozesetých všude kolem.

Necítila jsem nic zvláštního, ale po chvíli už jsme začali míjet několik lidí, kteří leželi na zemi a jakoby spali. Ale my jsme se nezastavovali. Moje mysl mě hnala dál, až jsem zjistila, že jsem sama. Finn a Poe zůstali někde daleko za mnou, ale to už se cesta kolem mě začala mlžit. Cítila jsem únavu. Nohy mi ztěžkli. Jako bych se propadala do hlubokého spánku.

Upadla jsem. Meč jsem stále držela v ruce a snažila se po čtyřech dostat co nejdál. Moje tělo odmítalo poslušnost, ale to už jsem v dálce slyšela za sebou kroky. Pocítila jsem pevný stisk na rukou, a poté tupou bolest, jako bych do něčeho narazila, ale pak už jsem vnímala jenom tmu a mlžný opar, který přede mnou začal něco odkrývat.